Tehdy se sice říkalo soudruhu, ale tím jsem vás nikdy nezneuctila a vy jste to po nás ani nechtěl (což byl přirozeně další důkaz toho, jak jste úžasný).

Tak tedy - milý pane profesore, chci se vám teď po létech přiznat. Jo, byla jsem do vás blázen. Naštěstí nemám žádnou vaši fotku, takže váš obraz v mé mysli není pokažen realitou. A od maturity jsem vás neviděla, což je od osudu, myslím, velmi milosrdné.

Jsem si samozřejmě vědomá toho, že jste ani tehdy nebyl žádný Alain Delon (jak asi vypadáte po těch dvaceti letech, to si radši ani nepředstavuju). Střední postava s lehkým náběhem k nadváze, neupravený vlas, strašlivé pletené vesty (pokud si vzpomínám, střídal jste dvě, po celý školní rok), prsty zažloutlé od cigaret a přes rameno ošoupaná taška „botaska“, kterou jsme tehdy nosili všichni a ve které mizely naše písemky. Co naplat, láska je slepá. Neumytou kštici a nevkusné oblečení jsem klasifikovala jako bohémskou nedbalost. Bodejť, velký duch je nad takové prkotiny povznesen… Byl jste, pane profesore, češtinář, což bylo samo o sobě vstupenkou do mého srdce. Jeden ze dvou pedagogů mužského pohlaví na celé škole, přičemž ten druhý měl těsně před důchodem.

Drahý pane profesore, když jste na mě promluvil, měla jsem rozsvícený celý den. To kvůli vám jsem psala břitké kritiky povinné četby do školního časopisu. Tolik jsem si přála, abyste si všimnul, jak jsem nekonformní a bystrá! Vzpomínáte na ten referát o Čapkovi, který byl tak důkladný, že se táhnul na pokračování přes tři hodiny? Když jste nám jednou vyprávěl o Buňuelovi, hned druhý den jsem si pořídila průkazku do Filmového klubu. Jo, bylo to tak – z lásky k vám jsem objevila spoustu věcí. Kdoví, jak by to bylo s mým kulturním vývojem dopadlo, kdybychom bývali měli tu tlustou soušku češtinářku, která učila béčko.

V den, kdy se psaly maturitní písemky, nastal můj velký den. Problémem pro mne nikdy nebylo, jak něco vyplodit, ale jak to stihnout do zvonění a jak se vejít na přidělené papíry. Do své maturitní úvahy jsem se vrhla jako plavec do vyhřátého bazénu. Když ale vypršel časový limit a já  teprve začala přepisovat text z hromady divoce počmáraných šmíráků načisto, věděla jsem, že je zle. Maturita přece jen není holubník…

V tu se chvíli Mojmír (no ano, vážně se takhle jmenoval, a opovažte se někdo smát!!) zachoval jako charakter. Sebral písemky jakoby nic a nenápadně mi pokynul, abych šla za ním. V kabinetu mě posadil ke svému vlastnímu psacímu stolu, uvařil mi čaj a zamkl mě tam na celou příští vyučovací hodinu. Dopsala jsem svou úvahu, vznášejíce se štěstím vysoko nad oblaky.

 

Milý pane profesore. Ve svém životě jsem poznala celou řadu skvělých kantorek i tupých slepic, které dokážou dětem zázrak poznání pěkně otrávit. Učitelů bylo mnohem, mnohem méně a na vyloženého blbce mezi nimi si nevzpomínám – těžko říct, jestli je to tím, že ve školství vydrží jen ti nejlepší, nebo tím, že jsou prostě tak vzácní. Přála bych ale všem, aby aspoň jednou za život potkali někoho takového, jako jste byl vy.

 

A co vy, milé ženy-in?

Byly jste někdy zamilované do učitele?

Vzpomínáte na své kantory s vděčností, nebo se zlostí?

Ovlivnil vás někdo z nich na celý život?

Pomohl vám někdy učitel/učitelka, nebo naopak ublížil/a?
Máte v rodině učitele – a podepsalo se to na vás?

A jak jste spokojená s pedagogy svých dětí?
Na vaše učitelské historky a zpovědi se těšíme na
redakce@zena-in.cz.
Tu nejlepší odměníme!

 

Reklama