Vždycky jsem si myslela, že láska je bezpodmínečná. V poslední době zjišťuji, že láska mezi dvěma lidmi může být plná nesmyslných podmínek. Možná sice někdy mají svůj důvod, ale jedná se pak ještě o lásku, když nemilujeme osobu takovou, jaká je, a snažíme se ji upraveným vyznáním našich citů přesvědčit o tom, že by se měl nebo měla v něčem třeba změnit?

 

Ještě to není láska na společné bydlení

Občas mám pocit, že během let si lidé vytvořili různé stupně zamilovanosti. Nejprve to začíná na základním stupni „Mám tě ráda a začnu s tebou chodit“, a až uplyne nějaký čas, změní se to na „vyspím se s tebou“. Někdy jsou tyto dva stupně spojené v jeden. Proč se koneckonců zdržovat, že? Další body už jsou však mnohem komplikovanější. Tam už se totiž začínají objevovat různá ALE týkající se společného bydlení, svatby, zakládání rodiny či jiné formy vážnějšího svazku. Zda je to takový volný životní styl, či nedostatek lásky si neodvažuji hádat.

 

Roztomilé ALE

Někdy může být ALE nepříliš vážné a nikdo se jím nesnaží se vymlouvat či vycouvat z něčeho, co mu příliš ve vztahu nevyhovuje. Kolikrát jsme pronesli takové ALE v případě domácích prací? „Mám tě vážně ráda, drahoušku, ale kdybys po sobě umyl nádobí/vysypal koš/ustlal postel/uklidil špinavé prádlo… měla bych tě mnohem radši.“ A naopak pánové by mohli pronášet něco ve stylu: „Mám tě rád, ale kdybys mi nemluvila do řízení/neotravovala mě hloupými otázkami při fotbalu/skočila mi pro pivo/uvařila knedlo-zelo-vepřo… měl bych tě ještě radši.“ Takovéto podmínky sice také zrovna nepatří za vyznání lásky, ale na druhou stranu, jsou většinou myšleny v žertu a patří mezi partnerské špičkování.

 

Není ALE jako ALE

Zatímco jedny podmínky nás mohou rozesmát, druhé nás staví před rozhodnutí, zda má takový vztah vůbec smysl. Pokud se v určitém stadiu vývoje zastaví a nepostupuje dál, začne nás to trochu frustrovat. Ženy možná o trochu víc než muže, i když záleží dost na povaze a hodnotách člověka. Proč bychom měli investovat svoji energii a sílu do vztahu, kde ten druhý očividně nechce, aby se dál někam vyvíjel, například proto, že ho vážnější vztah svazuje a děsí? Pokud bychom přitlačili na pilu, přijdeme o partnera. Pokud s tím nebudeme nic dělat, dřív nebo později nás to začne štvát, protože tohle přece není to, co jsme od vztahu očekávali. Odejít, nebo zůstat? Čekat, nebo začít někde jinde něco lepšího? Zkusme si hodit korunou…

 

Soutěž Radox: Byl učitelem Karla IV. při jeho výchově ve Francii a posléze povýšil pražské biskupství na arcibiskupství.

Podmínka není kompromis

Setkala jsem se taky s případem, kdy si lidé často pletli podmínky s kompromisem. Předložili dlouhý seznam věci, které musel ten druhý splnit, aby si zasloužil jejich ještě větší oddanost a lásku. Pokud na to ten druhý nepřistoupil, rázem byl osočen z toho, že bez tak jednoduchých kompromisů ten vztah prostě fungovat nemůže. Kompromis ale není to, že bude neustále ustupovat jen jeden ke spokojenosti toho druhého. Kompromis by mělo být vzájemné ustupování obou od jejich požadavků, které je k sobě ještě více přiblíží. Ustupování jen jednoho z partnerů mezi nimi vytváří spíše propast než „most vzájemného porozumění“.

 

Myslím, že se mezi vámi nenajde žádná, která by nějakou „láskyplnou“ podmínku neslyšela či ji dokonce někdy nevyslovila. Nevím, jaký názor na ně máte vy, ale mě rozhodně rozčilují. Těžko se dá proti nim nějak brojit. S láskou je to totiž taková pudová záležitost, buď to půjde, nebo to nepůjde. Možná příliš častá ALE znamenají, že tudy cesta skutečně nevede.

 

Jaký názor na ALE máte vy? Slýchala jste ALE častěji, nebo jste ALE spíše vyslovovala vy? Myslíte si, že podmínky patří ke vztahu? Nebo i pro vás by měla být láska bezpodmínečná? Pletou si lidé často podmínky s kompromisem?

Reklama