Na světě žije kolem 12,5 milionu druhů živých organismů. Některé odhady však udávají mnohem vyšší číslo, dosahující až 120 milionů. Popsáno je jich cca 1,75 milionu. Ročně je objeveno kolem 15 tisíc dalších druhů. Každý den jich ovšem 50 až 100 vyhyne.

Den ochrany biodiverzity
Zítřejší den, tedy 29. prosinec, vyhlásila OSN Mezinárodním dnem biologické rozmanitosti neboli biodiverzity. Světový fond ochrany přírody definoval biodiverzitu jako „bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí.“ Biodiverzita tedy označuje různorodost ekosystémů, organismů i genů. Její udržení má podle odborníků kritický význam pro zajištění výživy, zdraví a jiných potřeb rostoucí světové populace. V červnu roku 1992 byla v Rio de Janeiru podepsána Úmluva o biologické rozmanitosti, která stanovuje podmínky ochrany biodiverzity.

Biodiverzita u lidí
V kontextu lidské populace je biodiverzita vlastně opakem eugeniky. Místo abychom se „šlechtili“ – tedy snažili se dosáhnout „čisté rasy“ s pokud možno stejným genotypem – tedy souborem všech genů jedince – měli bychom se křížit a porůznu množit, aby žádná genetická informace nepřišla nazmar. Žádný jedinec by tak neměl být „vyloučen z chovu“, protože kdo ví, kdy se nám jeho gen hodí. Třeba se ukáže, že támhleten ošklivý křivonohý hlupáček v sobě nese gen odolnosti na HIV. A ta obtloustlá hysterka od vedle je zase překvapivě plodná, a její geny tak zvyšují plodnost příštích generací.

Biodiverzita „ocaď pocaď“
Zkušený chovatel například psů samozřejmě poznamená, že biodiverzita je hezká věc, ale „ocaď pocaď“. Jsou zkrátka geny, které je potřeba z chovu vyeliminovat, protože na sebe vážou náchylnost k různým chorobám a špatným vlastnostem. Naneštěstí ještě nedokážeme určit přesný genetický základ jednotlivých poruch a vlastností, a tak nám u toho občas vymizí i geny užitečné. V podstatě je to otázka volby – jak moc se chceme zbavit vady a co riskujeme, že ztratíme. Pěkným příkladem jsou například argentinské dogy – jejich krásná, bílá barva se naneštěstí občas pojí s hluchotou. Na druhou stranu, pokud budeme do chovu vybírat především bílé psy s výrazným pigmentem nosu, víček a vůbec kůže, riziko hluchoty klesne.

S člověkem je to ve své podstatě stejné jako se psy. Jsou geny, jejichž další šíření je vysloveně nežádoucí. Jedná se především o vážné dědičné choroby. Na rozdíl od psů však lidem nikdo nezakáže se množit – a tak je to na jejich osobní odpovědnosti – budou svou genetickou zátěž šířit dál, třeba proto, že zároveň nesou důležité geny, nebo ne?

Pořídila byste si dítě, kdybyste věděla, že po Vás zdědí vážnou geneticky podmíněnou nemoc? Která mu výrazně zkomplikuje život? Měly by se děti vychovávat i ke zodpovědnosti ve smyslu toho, jak ovlivní jejich genom budoucí generace? Vzala byste si partnera, kterého by vám doporučili z genetického hlediska? A nechala byste si s partnerem udělat test genetické kompatibility, kdyby to bylo možné?

Reklama