ale pro jeden druh mám obzvlášť slabost.

Jsou to koně.
Lásku k nim jsem zdědila po obou dědech.
V dětství se mi vryl pod kůži zvonivý tlukot kladiva o kovadlinu a pach pálené rohoviny.
Děda kovář byl přísný drobný chlapík s hitlerovským knírkem a od koní mě spíš odháněl. Věděl, co dokážou jejich kopyta i zuby. Ale právě proto mi zakázané ovoce tolik chutnalo a tajně jsem utíkala do stájí. Byla jsem vděčná za každou chviličku strávenou v přítomnosti těchto impozantních zvířat. Ano impozantních, protože první koně, na kterých jsem kdy seděla, byli obří tahouni s hřbetem jak otoman. Hnědka a Jiskra.
S bušícím srdcem jsem čekala, až přijede kočí pan Břicháček z polí, sundá jim chomout, zkrátí opratě a nechá mě jezdit. Vypadala jsem jak vosa na bonbónu a tetelila se štěstím.

Kolem puberty mě to koňské šílenství chytalo nejvíc. Ve třídě jsem měla jednu spřízněnou duši, taky se jmenovala Dana, a spolu jsme vymetaly stáje v okolí.
“Jo děvčata, potřebuju zkušený rajťáky, na učení nemám čas.“
Vlezly jsme na jednu farmu v nesprávný čas, když obsedali dvouročky. I ten zkušený rajťák měl plnou hubu písku, když se s ním ze svíčky převrátil mladý hřebeček.
Musely jsme uznat, že tady nám pšenka nepokvete.
Našly jsme si stáj s vysloužilými kostnatými koňmi a za práci jsme se mohly vozit  v zahradě.
Jednou jsme se na kobylu vydrápaly obě, a to se jí zatraceně nelíbilo. Zmobilizovala v sobě všechny stařecké síly, hodila pár kozlů a katapultovala nás do shnilých švestek.


A volná jak pták trádá domů, vlítla na dvorek mezi slepice a batolící se děti a my měly po ježdění. Tak takhle neslavně skončila moje jezdecká kariéra.

Pak přišla škola střední, vysoká a jiné starosti.
A mezitím dorůstala moje neteř, kterou jsem asi nakazila koňštinou, když jsem ji vezla jako novorozeňátko z porodnice. S ní jsem se na stará kolena ke koním vrátila. Je mojí kamarádkou, rádkyní i učitelkou. Tou nejlepší.
Začala už ve dvanácti, rovnou u dostiháků a přes veškeré protesty rodičů, přes desítky pádů a přes dosažené vzdělání zůstala u koní.
Zůstala u koleček s hnojem u vidlí a dřiny, a je šťastná.
Měla sílu jít za hlasem svého srdce a já jí rozumím.
A vlastně závidím.

Čím jsem starší, tím víc mě to táhne k venkovským kořenům.
Jakoby se kruh života uzavíral.velryba
Tajně si plánuji, že odejdu z Prahy na venkov, obklopím se zvířaty a pořídím si koně.
Ale zatím to je jen mezi námi.

Tak a teď mohu dělat vrbu zase já vám.
Také se mi svěříte se svými zvířecími láskami?
A nemusí to být jen ty koňské.

Jaké je to vaše oblíbené zvíře?

Jste obklopena zvířaty? Baví vás to?
Nebo štve?

Vyměnila byste kvůli zvířatům pohodlí města za život na venkově?

Máte nějaké veselé historky nebo dojemné příběhy?

Napište mi, napište nám, věnujme zítřek zvířatům.

Zaslouží si to.
 


Reklama