marr

Pohled na mladé lidi, držící se za ruku a zamilovaně vrkající, je příjemný. Jednoho to naplní hřejivým pocitem, že láska je prostě věčná. Ovšem pohled na staříky, kteří jdou za ruku parkem, kdy dědeček zírá na babičku doslova jako puberťák, člověku doslova rozpouští srdce na sladkou pastu…

Stříbrná svatba, zlatá svatba, diamantová svatba. Klidně 75 let s jedním partnerem a stále zamilovaní. Je to vůbec reálné?

A víte co? JE!

Miluji tě, babičko. I já tebe, dědečku

Kousek od chaloupky mojí babičky a dědečka bydlel pár stařečků. Jmenovali se Dalíkovi. Babička a dědeček velice staří.

Nikdy v životě nezapomenu, jak se tihle dva po 73 letech strávených po boku stále milovali. Takovou ryzí, obětavou a tolerantní láskou.

Dojímali mě, a to i v době, když mi bylo patnáct. Měla jsem vedle nich pocit něčeho moc krásného, uklidňujícího a neskutečně příjemného. Oni se i přes den často políbili, spali na jednom letišti, v malé komůrce, kam bylo ze záhrobce vidět.

„Dobré jitro, babičko, dobré jitro, dědečku. Máš na stole kakao, dědečku, a sušenky, to víš, děvenko, dědeček už nemá zoubky, a tak si namáčí sušenky. Viď, dědečku,“ slýchala jsem často ráno.

„Ba ba, to babička má ještě horní řadu svých zoubků, potvůrka, nesedej si tam, babičko, je tam hovno od kohouta,“ hlásil pan Dalík a rychle otíral lavičku na záhrobci.

„Tak, babičko, teď už můžeš.“

Celé dopoledne pak seděli na lavičce a drželi se za ruce. Povídali si a on se na ni doslova zbožně díval. Paní Dalíková křičela, protože její muž špatně slyšel. Ona naopak slyšela moc dobře, takže jsem často zaslechla:

„Nekřič tolik, dědečku, já tě slyším!“
„Já vím, babičko, promiň, to já ze zvyku.“

Žili jeden pro druhého. Milí, ochotní, vstřícní – každý je měl rád. Já moc.

„Babičko, napij se ode mě piva. Na!“
„Nechci, děkuji.“
„Ale tak jenom trošinku...“
„Ne. jsi hodný, nechci.“
„Tak jenom ochutnej. Na!“
„Ježišmarjá, tak to sem ukaž, já teda ochutnám!“

Pan Dalík se tímhle stal příslovečný u nás v rodině.

On vám prostě vnutil to, co pokládal za dobré, i kdybyste nechtěli. Paní Dalíková nikdy nebyla tak silná, aby odolala.

A ani já ne, ani moje babička s dědečkem. Když se rozhodl, že vám něco dá, nebo něco ochutnáte, zkusíte a podobně, neměli jste šanci.

Dodnes je to náš rodinný model: Prosim tě tak to sem dej. Seš jako pan Dalík!“ Není to myšleno ve zlém, a ani by být nemohlo.

Když pan Dalík onemocněl, bylo to hned jasné.

Paní Dalíková seděla jednou ráno na záhrobci sama.

Hned jsem tam šla.

„Dědeček je nemocný, děvenko. To víš, už jsme staří, ale bude pořádku,“ vysvětlila optimisticky, ale na tváři měla jiný výraz. Ona se bála.

„Můžu za ním?“ ptala jsem se.

„Nechoď tam, holčičko, on spí, víš. Dojdi si posbírat vajíčka a pozdravuj babičku.“

Lezla jsem po kurníku a bylo mi všelijak. Okénkem jsem ji viděla. Seděla tam smutná a popíjela pivo, které jí včera vnucoval, tak jako každý den, a které denně odmítala.

Navečer tam šla už babička, protože jsme všichni měli starost. Vrátila se smutná s tím, že zavolala lékaře.

Pan Dalík do nemocnice jet odmítl, protože lékař nedoporučil transport jeho paní s tím, že by se neměla jak vrátit.

Byly asi tři hodiny ráno, když přišla paní Dalíková za babičkou.

„Paní Aničko, dědeček mi asi odešel.“

Vyběhla jsem jen v košili.

Babička na mě volala, abych se vrátila, ale neposlechla jsem. Dovnitř jsem se přece jen bála. Stoupla jsem si na lavičku a dívala se okénkem.

Na nočním stolku byl čaj, sušenky, hadřík a krucifix.

Ležel tam, takový klidný, jako by jen spal. Její postel byla netknutá. Vůbec asi nespala.

Ještě asi týden sedala sama na lavičce, a pak najednou byla lavička prázdná.

Přijeli nějací příbuzní.

Když jsem viděla v kontejneru hozenou lavičku a proutěné kukaně pro slípky, které se mi tak líbily, a ještě hodně věcí, které měli staroušci rádi, brečela jsem.

Byla jsem v pubertě, a tak jsem nezareagovala asi právě nejlépe, když jsem šla a jednomu s pánů jsem s brekem řekla: „Jste zlej!“

Nechápal proč. A ani nemohl.


Taková láska, takové pevné pouto mezi dvěma lidmi je krásná věc. Má to ale i odvrácenou stranu. Totiž ve chvíli, kdy se takoví dva lidé rozdělí, když pak jeden odejde, zpravidla to má fatální dopad.

I když, kdo ví, jestli to nakonec není lepší než se dívat, jak lidská bytost pomalu ztrácí život, jak chřadne.

Reklama