„Srdíčku neporučíš,“ říkala vždycky maminka, když jsem se jí svěřovala se svými malichernými problémy, a teď vím, že měla pravdu.

 

Vždycky o mně říkali, že jsem smíšek.. kde je ta doba. Vím asi bych měla uvést svůj věk, ale nemyslím, že to je až tak podstatné. Teď bych Vám ráda popsala kousek mého štěstí a zároveň neštěstí... a možná tím něco zjistím.

 

Chodila jsem s přítelem, úžasným klukem, kterého jsem moc milovala a on mě. Určitě to znáte, takové první lásky, zaslepené oči a hlava v oblacích. Tak to asi prožívá každé zamilované děvče a u mě se to navíc ještě zdvojnásobilo, když jsem onemocněla. Měsíce strávené v nemocnici, týdny utrpení a na konec operace. To všechno se mnou prožíval a držel mě při tom za ruku. Tak s tímto klukem jsem strávila 4 nádherné roky. Po celou dobu jsem se mu snažila vrátit vše, co pro mě dělá. Věděla jsem, že „miluje“ kamarády, hospůdku a svůj večer u pivka, tak jsem mu toho chtěla dopřát a posílala jsem ho za nimi. Věděl, že ho nechci omezovat a možná to byla ta chyba. S obyčejné lásky se stala závislost, miloval mě i pivo, a nedokázal si vybrat. Časem jsem už nemohla vydržet jeho neustále opilé oči, jeho závislost na mě, jeho zvyk, že jsem doma a že tam vždycky budu, že nechodím do společnosti a řeči, že umře, jestli ho opustím. Pil víc a víc a já nevěděla, jak z toho ven. Milovala jsem ho, ale jeho pití mě ničilo. Tohle se nedalo dlouho vydržet, věřte mi…. A možná proto osud chtěl, abych dostala šanci žít jiný život.

 

Dostala jsem se na vysokou školu a začala bydlet s kamarády v pronajatém bytě. Na neštěstí tam měl už své místečko jeden kluk. Měl v bytě svůj pokoj a ze začátku byl uzavřený, no to asi tím, že byl o 4 roky mladší než my všichni, ale rozuměli jsme si. To, co jsem si vždy přála, se splnilo. Měla jsem volnost, kamarády, podporu od mého nového spolubydlícího. Byla jsem šťastná. S přítelem jsme si dali pauzu.

S kamarádství se časem stal vztah... no jak to říct takový spíš jen přes postel, ale já myslela, že mu to tak vyhovuje. No abych se dostala k tomu problému, co nastal. Můj spolubydlící se zamiloval a já taky, ale střízlivě. Viděl, jak si užívám té volnosti, co mi vždycky chyběla a já si neuvědomovala, jak se trápí. Trvalo to několik měsíců, než jsem si všimla, že se něco děje. Nemohla jsem s ním začít chodit kvůli mému bývalému příteli, který byl na mě závislý a já ho podporovala, aby si odvykl pít, chtěla jsem, aby bylo všechno jako dřív a já nevěděla kudy kam. Kamarád se choval divně, chodil opilý, přestal chodit do školy. Po roce našeho soužití to vyvrcholilo. Začal mě psychicky týrat. Říkal, že se zabije, jestli mu budu ubližovat, že mě miluje atd. Nevěděla jsem ale, že to opravdu chce udělat. Mimo to, že si 2x podřezal žíly, pravidelně mi kontroloval tf. a chodil k psychologovi, mi  neustálé říkal, jak moc mě miluje.

 

Teď mám prázdniny, moje poslední před ukončením školy. Bývalý přítel žije ve stejné vesnici a neustále se vídáme přes naše společné kamarády– a se spolubydlícím se uvidím v září. Mám pocit, že se nedokážu vzdát ani jednoho a nedokážu jim ublížit. Nevím, možná je to všechno moje chyba, nedokážu se vyznat sama v sobě a jak říkají kamarádi „nevím co chci“. Možná je to pravda, ale ocenila bych váš názor, protože já vím, po čem moje srdce touží. Je to být zase šťastná.

 

Čtenářka S.

 

Milá čtenářko, cesty lásky jsou někdy zatraceně zamotané. Kolikrát nám udělají v dušičce pořádný nepořádek. Ale stavět lásku na soucitu, to nikdy nepřináší dobrotu.

Věřím, že se Tvůj citový život urovná a najdeš své štěstí... Měj se moc hezky. :o))

 

Reklama