Jsem velký patriot - a i když mě někdy hodně věcí tady štve a miluji poznávání dálek, nedokážu si nějak představit, že bych dlouhodobě žila někde v zahraničí. A čím dále by se daná země nacházela od té naší, tím horší je to představa. Ale jsou mezi námi ženy, které část svého života v cizině prožily. Zajímá vás také, jaké to tam bylo a proč se nakonec vrátily? Pak sledujte volný cyklus Žena-in.cz Jak se žije českým ženám v zahraničí.

Mili, s kterou si dnes budu povídat, jsem poznala v době, kdy žila s přítelem (českým) v Londýně. Živila se tam jako instruktorka ve Fitness First a YMCA a nevedlo se jí zle. I tak byla ovšem přesvědčena, že se jednou vrátí. A to jednou mělo být spojeno s narozením potomka. Jak řekla, tak udělala. Dnes má roztomilou holčičku a začíná se vracet k vedení cvičebních lekcí. Velmi dobře si však uvědomuje ten zásadní rozdíl mezi Anglií a Českem. Tady se totiž jako instruktor neuživí až na výjimky skoro nikdo.

Miloslava Pilátová: Moje londýnské roky

Mili, samozřejmě mě láká otázka, zda se ti nestýská po Londýně, ale raději začněme úplně od začátku. Jak se holka z Dobříše dostane do britské metropole?
Jako většina mladých lidí, i já jsem si dlouho pohrávala s myšlenkou odjet do zahraničí za účelem zlepšení angličtiny. Ve svých 27 letech jsem dálkově dostudovala vysokou školu a v bance, kde jsem tehdy pracovala, se začalo propouštět pro nadbytečnost. Tak jsem toho využila a řekla si teď, nebo nikdy. Odstupné jsem použila jako kapesné do začátku. Tehdy jsem spíš pokukovala po Austrálii, ale nakonec zvítězila Velká Británie, kde se díky EU dalo pracovat legálně na plný úvazek. V Londýně jsem už před tím byla, takže volba byla jasná. Z jednoho roku se nakonec vyklubalo sedm let, což je dlouhá doba na to, aby člověk zapustil kořeny.

Čím si vysvětluješ, že v Londýně jsi jako cvičitelka měla slušný příjem, a tady je to pro instruktory spíš takový vedlejšák, případně vzhledem k nákladům na vzdělání spíš koníček?
Vzpomínám, když jsem jako studentka propadla aerobiku a táta říkával: „Kdyby si se raději učila, cvičení tě neuživí!“ No a z toho jsem asi měla největší radost, že jsem mu dokázala, že to jde.

Každopádně procházka růžovým sadem to nebyla. Musela jsem se sakra otáčet, abych se uživila. Byly doby, kdy jsem odcvičila i 22 lekcí týdně! Ale to byl samozřejmě extrém, to se dlouhodobě dělat nedá. Rozhodně je dobré kombinovat předcvičování s osobním trenérstvím nebo s jinou aktivitou. Na začátku jde hlavně o to si získat dobrou pověst a být spolehlivý a pohotový. Je také k užitku být všestranný, neučit jen jeden druh cvičení.

Miloslava Pilátová: Moje londýnské roky

Nicméně ani v Anglii nejsou náklady zrovna zanedbatelné. Ještě donedávna si museli instruktoři platit OSU (Ochranný svaz autorský), pak pojištění proti odpovědnosti, navíc každý instruktor musí být registrovaný ve Fitness registru, který dohlíží na to, abyste se neustále ve svém oboru vzdělávali.

Když se tím člověk chce živit, měl by o své tělo pečovat. Mám tím na mysli masáže, fyzioterapii, atd. Uživí se opravdu jen ti nejlepší. Řekla bych, že jako i v jiných oborech, musíte svoji práci milovat a lidé to vycítí a vrátí se.

Zatím jsi vlastně na mateřské, ale máš už nějakou představu a plány, jak tady zúročit své zkušenosti?
V hlavě mám spoustu nápadu a plánů. Ted' se při mateřské rozkoukávám, jak se to tu od té doby, co jsem tu nebyla, změnilo. Začala jsem předcvičovat ve Fitness Station Radlice, kde učím i styly, které se tu dříve neučily, a zatím mám úspěch. Od ledna pak začínám učit děti Zumbu. Zatím si toho nechci brát tolik, abych nešidila malou, ale až povyroste, tak bych se ráda vrátila i k osobnímu trenérství. Ráda bych také zúročila manažerské schopnosti v oboru fitness a angažovala se na poli fitness vzdělávání. Tak uvidíme, co z toho vyjde. Určitě nebudu sedět se založenýma rukama a půjdu osudu naproti.

Miloslava Pilátová: Moje londýnské roky

Pojďme se ještě na chvíli vrátit ve vzpomínkách do Londýna. Máme tu adventní dobu, liší se nějak zásadně toto období tady a tam? Jak jsi třeba trávila tyto dny, když jsi tam ještě žila?
Zásadně se asi moc neliší. Z křesťanských svátků se stal jeden velký komerční humbuk, který začíná na můj vkus až příliš brzo. Tak kupříkladu světoznámý obchodní dům Harrolds zahajuje Vánoční prodej už v srpnu!

Pro mě jsou Vánoce především čas, kdy se má rodina sejít pohromadě. První rok, kdy jsem neměla na letenku domů, jsem prožila asi ty nejsmutnější Vánoce. Od té doby jsem si vždy kupovala letenku už v předstihu, abych alespoň na pár dní byla se svými blízkými.

Tomu rozumím. A co jídlo? To mám ráda, tak se nemohu nezeptat. Jaká je anglická kuchyně? A jak jsou na tom vlastně anglické ženy se vztahem k vaření? Vím, že se nedá zobecňovat, ale ber to skutečně podle toho, co jsi tam zažila...
I já mám ráda dobré jídlo, takže myslím, že mohu směle prohlásit, že anglická kuchyně není právě vyhlášená. Nicméně původní Angličané jsou, jak známo, konzervativní, a kromě anglické snídaně si vždy k nedělnímu obědu dopřejí sunday roast - plátek masa podávaný s bramborem, mrkví, hráškem a yorkshirským pudinkem. Anglický čaj už dávno vytlačilo kafe v kelímku z různých sítí nadnárodních kaváren. Holt káva je silná a návyková droga. Já sama jsem předtím kávu vůbec nepila.

Naštěstí je Londýn kosmopolitní metropole, kde se mísí různé národnosti a kultury, a člověk tak může ochutnat různé kuchyně ze všech různých kontinentů. Mě samotnou oslovila brazilská a japonská.

Miloslava Pilátová: Moje londýnské roky

Nemám ráda slovo průměrná rodina, přesto se zeptám: Jak vypadá takový den rodinky s dvěmi dětmi, kde on chodí do kanceláře, manželka je třeba prodavačka a děti školou povinné. Vaří se každý den? A která jídla převládají?
Co se týče vaření, tak to mám pocit, že ve většině britských domácnostní vymřelo a je opravdovou vzácností. V běžné samoobsluze najdete třetinu zboží jídlo do mikrovlnky, nebo polotovary. Doba se zrychlila a lidé jsou velmi zaměstnaní, Londýn je v tomhle směru extrém.

Pojďme ještě k těm Vánocům. Přivezla sis nějaké recepty, které budeš připravovat v místních podmínkách, nebo prozradíš nám něco typicky anglického, co ti třeba chutnalo? Nebo i nechutnalo, ale jim ano.
Co mi opravdu nechutnalo, je pomazánka z droždí s názvem MARMITE. Angličané o ní říkají, že buď ji miluješ, nebo nesnášíš! Tak já patřím přesně do té druhé skupiny. Je opravdu nechutná.

Nějaké recepty jsem posbírala díky mým spolubydlícím z Indie, Brazílie, atd. To je ta pozitivní stránka sharování (sdílení bydlení s dalšími lidmi).

Co se týče Vánoc, tak jsem také rozhodně velký patriot. Před Vánoci jsem sezvala všechny kamarádky a při skleničce svařáku jsme pekly české cukroví. A pak jsem je pohostila řízkem s bramborovým salátem.

A na závěr otázka více než zásadní - proč jsi se vrátila do Čech?
Je pravda, že většina mých přátel si opravdu myslela, že se už nevrátím. Měli pocit, že se v Londýně musí žít blaze. Ale jak se říká: Všude chleba o dvou kůrkách! Prvním důvodem byla naše dcera. S partnerem jsme se oba shodli na tom, že Londýn je super, co se týká pracovní zkušenosti, ale není to to správné místo pro rodinu.

A tím druhým důvodem byl můj tatínek, který byl vážně nemocný a čekal na transplantaci plic. Bohužel vhodný dárce se nenašel a tatínek na podzim umřel. I tak jsem vděčná osudu za to, že se dožil své druhé vnučky a že mu dělala radost do poslední chvíle.

Všem čtenářkám přeji krásné a klidné Vánoce v kruhu rodinném.

Děkuji za rozhovor.

Kontakt na Mili zde.

Přečtěte si také:

Reklama