Přečtěte si zajímavý rozhovor s ředitelem odboru rodiny a dávkových systému Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) panem Miloslavem Macelou. Téma zní: dětská ústavní péče.

Děti

Kolegyně se teď věnovala příběhu chlapce, který od malička procházel ústavní péčí a nakonec skončil v Domě na půli cesty. Počítali spolu, kolik lidí se o něj za osmnáct let staralo - a došli k číslu 65. Na každého z těchto lidí prý musel vymýšlet jinou strategii. Někdo chtěl tohle, jiný vyžadoval tamto. A výsledek? Nikdy už nebude mluvit pravdu, protože se naučil přizpůsobovat,“ říká Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny a dávkových systémů MPSV. Muž, jehož tým vzal vážně reformu ochrany dětí v České republice. Připravuje se velký třesk, díky němuž prožije mnohem větší procento zdejších dětí své dětství v rodině, a nikoli v ústavu.

Že má Česká republika problém s ústavní péčí, víme řadu let - a přesto se dlouho nic nedělo. Jaká je vaše motivace k tomu, že chcete věci konečně změnit?
Motivace je jednoznačná: příběhy jednotlivých dětí, příběhy celých rodin, ale i statistická data, se kterými se setkáváme, jsou alarmující. To, co se v České republice děje ve věci ochrany práv dítěte, zdejší společnost možná nevnímá jako velký průšvih, ale průšvih to je. Když mám před sebou zprávu, že 70% prodejců Nového Prostoru jsou absolventi dětského domova, asi je něco špatně. Když mám statistiku ministerstva vnitra, že 55% dětí, které prošly dětskými domovy a 86% dětí, které prošly výchovnými ústavy, spáchaly v dospělosti trestný čin, zase je něco špatně. Tyto ústavy neplní svojí funkci. Přitom z každodenní praxe je vidět, že řada rodin by o děti nemusela přicházet, kdyby se jejich sociální situace řešila efektivněji a s větším předstihem. Souvisí to i s neexistencí strategie sociálního bydlení.

Je to paradox: vynakládáme na ústavní péči spousty peněz a vůbec se neptáme, zda je ústavní péče vhodná. To se ale netýká jen státu, ale třeba i charity. Po listopadu 1989 patřily dětské domovy k nejpopulárnějším destinacím různých sbírek...
Populární je to dodnes. Zvyšujeme komfort v pobytových zařízeních a těšíme se z toho, že děti mají super aktivity, jezdí na výlety, cestují k moři a jejich domy jsou moderně vybavené. Ale že v ústavech chybí dětem od malička citová vazba, to se pomíjí. A přitom chybějící citová vazba má na děti daleko větší dopad než jakýkoli komfort. Nehledě na to, že přílišné pohodlí může děti z ústavů také vychýlit na špatnou dráhu. V osmnácti letech se octnou za branami - a pohodlí včetně výletů k moři je pryč. Jsou zvyklí, že je všechno zadarmo, že se nemusí vařit, prát, hospodařit s penězi, že nemusí existovat rovné vztahy, neumějí se v životě orientovat.

Ono je to takové společenské alibi: hezky vymalovaný dětský domov mne nenutí přemýšlet o mnohem závažnějších a složitějších problémech.
Ano, je to otázka společenská, a snad i proto se i v odborných kruzích hodně mluví o materiální stránce ústavní péče.

Máte pro postoj české společnosti nějaké vysvětlení?
Je to historický pozůstatek. Bolševici decimovali rodinné prostředí a zázemí zcela vědomě. V 50. letech úplně zrušili náhradní rodinnou péči a děti cíleně končily v ústavech. Po válce to tak bylo v celé Evropě, ale civilizované země začaly opouštět ústavní péči již v 70. letech. Osvícené postkomunistické země měnily systém na konci 80. let a Česká republika v tom ustrnula. Přitom když jedeme do zahraničí a ptáme se tamních kolegů, na základě čeho rušili před čtyřiceti lety ústavní péči, řeknou vám: přece jsme znali výzkumy profesora Zdeňka Matějčka a docenta Josefa Langmeiera. Citují výzkumy Čechů! Na rozdíl od nás, oni to vzali vážně.

Což mně připomíná současná doporučení: OSN, UNICEF a další mezinárodní organizace důrazně doporučují České republice zrušit traumatizující ústavní péči a chránit děti v rodinném prostředí. Bere tato doporučení někdo vážně?
My jsme se rozhodli brát to vážně. Ale jinak, i v této věci platí obecný skepticismus Čechů ke všemu, co přichází zvenčí. Občas slyším ironické poznámky: Tak kolik nám Ženeva nařizuje mít v pokojích postelí? Máme falešný pocit, že jsme jiní, speciální a nikdo nám přece nemůže radit, jak organizovat starost o české děti.

Jiné země na ta doporučení dají?
Když se takový dokument dostane do Česka, my si řekneme, že to nějak okomentujeme - a dalších osm let to necháme. Jinde, když přijde doporučení ze Ženevy, okamžitě reagují národní strategií a akčním plánem. Nejde totiž jen o ústavy, ale především o to, aby systém jako celek fungoval v duchu úmluvy o právech dítěte. O to, abychom se na všechna řešení dívali skrze dítě.

Co jsou největší překážky zásadní změn, pomineme-li historii a jistou náklonnost Čechů k institucím?
Uzavřenost prostředí. Uzavřenost v tom smyslu, že si každý hlídá svůj píseček. Existují školská zařízení, zdravotnická, sociální. Jenže dítě nepotřebuje jeden typ péče, potřebuje komplexní přístup. Ve školství se dbá na výchovu, ve zdravotnictví na výživu a ošacení. Na deprivaci se nehledí, to není medicínský problém. I když sem chodí výzkumy, které dokazují, že ústavní péče je pro děti vyloženě škodlivá, zdejší konzervativní prostředí na to nedbá.
Aby se něco změnilo, musí se stát dvě věci. Jednak to musí začít zajímat obecnou společnost. Zatím se zvedne vlna zájmu jen tehdy, když se někde objeví křiklavý případ a následný sentiment se často omezuje jen na pomoc dětským domovům, aniž by někdo zkoumal, na co ty peníze jdou. Tedy: je třeba napravit nedostatek informací. Pak je tady odborná veřejnost. Potřebujeme, aby se nejmodernější vědecké poznatky braly vážně. Navíc, pokud chceme dosáhnout systémové změny, musí změnit přístup všichni. Sociální pracovníci, pracovníci pobytových zařízení, pracovníci služeb, a to všechno se musí stát najednou. Jinak systém nefunguje a dítě v něm lítá...

Takže to, co připravujete, se dá nazvat velkým třeskem?
My samozřejmě chceme velký třesk, ale realisticky víme, že se všemi těmi brzdnými mechanismy okolo se dopracujeme k postupným reformám. Kdyby naší ambicí byly jen postupné reformy, nezměnilo by se nic.

Jak funguje koordinace mezi ministry resortů, o nichž jste mluvil? Jsou schopni se domluvit?
Náš ministr práce a sociálních věcí se již dohodl s ministrem zdravotnictví na budoucnosti kojeneckých ústavů. Pokud se týká školství, pominu-li otázky vůle a nevůle, školský ústavní systém je ve srovnání se zdravotnickým daleko ukotvenější. Příklad: činnost kojeneckých ústavů je doteď upravena pouze jedním paragrafem zákona z roku 1966 a jednou prováděcí vyhláškou z roku 1991. Zatímco školství má speciální zákon, jsou tam zákony o pedagogických pracovnících, je tam daleko více typů zařízení a více dětí, jsou tam jednoznačně nastavené finanční toky, které jsou centralizované pod ministerstvem školství; v takovém prostředí dělat reformy je složitější. S tím musí hnout jedině vláda.

Když přeskočíme třesk a reformy, co bude na konci?
Na konci by měl být systém, který by měl dokázat udržet většinu dětí v rodinném prostředí. Děti by neměly být odebírány rodičům z takzvaných sociálních důvodů. Dneska, když je někdo chudý a nemá byt, děti jdou do dětského domova a rodiče na ubytovnu. To není řešení. Aby děti vyrůstaly v bezpečném rodinném prostředí, je třeba jim pomoct přes rodiče. Dalším předpokladem je fungující systém náhradní rodinné péče. My víme, že ne všechny děti mohou být doma, že jsou v některých případech doma ohroženy. Ale pak by měly mít jiné rodinné prostředí. Péče ústavní neboli pobytová by měla stát až někde na konci - a musí vypadat jinak, než dnes. Předpokládám, že bude určena jen pro starší děti a že půjde jen o řády jednotlivců, kterým se budou moci v ústavech věnovat individuálně a cíleně.

Když o tom mluvím s lidmi, často řeknou: bodejť by se dětské domovy nebránily, brání svoje živobytí. Počítá se s transformací ústavů třeba na domy služeb?
Samozřejmě. My potřebujeme služby v terénu, zatímco teď je máme v barácích. Transformace je jednoduchá: je třeba, aby se služby zvedly z institucí a vyrazily za klientem. Ideální poskytovatel sociálních služeb má mít terénní, ambulantní a možná i malou pobytovou složku. V každém případě je třeba přestat se dívat na systém ústavní péče jako na systém, kterému jde především o zaměstnance. Jde především o děti. Je to stejné, jako kdybych protestoval proti zavření pekárny, která peče zdraví škodlivé rohlíky, kvůli udržení zaměstnanosti pekařů.

Pokud se týká financí, reforma předpokládá, že se ušetří, anebo peníze v systému zůstanou stejné?
Zůstanou stejné, ale budou lépe využité. Systém se otočí podle modelu, běžného v zemích Evropské unie. Zhruba 75 procent půjde na sociální služby, prevenci a podobně a 25 procent na ústavní péči. Dnes je to v České republice přesně obráceně.

Máte nějaký časový harmonogram?
No..., včera bylo pozdě. Ty děti nemají žádný čas. Ubíhá jim.
V nejbližší době chceme oslovit širokou veřejnost národní iniciativou Právo na dětství. To je ta informační část. Chceme, aby si česká společnost řekla, ano mají právo na dětství, a to doma v rodinném prostředí. Protože dětství v děcáku není nic moc, i kdyby tam měli dvoumetrové plyšové žirafy.
Letos by se měla změnit pěstounská péče a práce orgánu sociálně právní ochrany dětí. Budeme dávat do vlády národní strategii ochrany dětí. Ta by měla nastavit periodicitu a velké cíle. Nejprve chceme začít u malých dětí. Tam je destrukce hodně velká. Klíčový je rok 2014. Tehdy bychom se chtěli dopracovat k tomu, že sociální služby začnou fungovat tak, abychom si mohli říct: děti do 3 let do ústavní péče neumisťujeme. Silný cíl si chceme dávat po tříletých obdobích, a pak k němu trpělivě směřovat.

<< předchozí díl SLEDUJTE TENTO SERIÁL následující díl >>

Převzato z publikace Otvíráme, kterou vydává Nadace Terezy Maxové dětem. Příště (12. 3. 2012) uveřejníme anketu s 21 prarodiči na téma „když je pěstounem prarodič“...

Čtěte také...

Reklama