Že jsou pražské Dejvice poněkud prominentní čtvrtí, jsem věděla, ale že se tady budu moci setkat s rodinou, která má k dispozici nefalšovanou služku, by mě nenapadlo…

Eva u mě byla na kartách. Řešila nějaké rodinné záležitosti svého bratra, který žije v zahraničí. Nepodstatné.

Co vás ale může zajímat, alespoň já jsem to tak vyhodnotila, bylo, když jsem z jejího vyprávění vyrozuměla, že s nimi v jejich domě bydlí služka, tedy ze slov paní Evy - komorná. Patří do rodiny a pracovala zde vlastně i jako chůva.

Moc mě to zaujalo a zeptala jsem se, jestli bych se mohla na funkci takové rodiny v Čechách podívat. Ochotně souhlasila.

Nutno říci, že Eva není člověk, na kterém byste na první pohled,nebo poslech poznali, že žije, no řekněme „nad poměry“. Její vystupování i projev působí skoro až skromně.

Dům, který jsem o několik dnů později spatřila nedaleko letohrádku Hvězda, se mnou skoro praštil o zem. Hrad. Ne, zámek. Opravdu krásné.

Nikoli okázalé, ale skutečně přepěkné.

z

Vzpomněla jsem si na nedávný šok, který jsem utrpěla z domu a zařízení paní „úžasné“ v televizním pořadu „Čápi s mákem“.

Jak rozdílné může být pojetí bohatství v rukách člověka, který z něho nezblbne, napadlo mě.

Z ulice člověk nevidí nic, protože plot tvoří souvislá hradba tmavých dřevěných latí. Je poměrně vysoký. Když jsem zazvonila, ozval se obyčejný domácí telefon.

„Ano, prosím.“
„Jsem z magazínu žena-in, jsem objednaná...“
„Ano, vím, prosím pojďte dál, mladá paní,“
pravil ženský hlas a bzučák mi otevřel.

yMusela jsem se, než se zavřely dřevěné dveře, ohlédnout zpátky do ulice, abych se přesvědčila, že jsem stále v Dejvicích.

Jedním slovem pohádka.

Některé keře na vkusně, ale krásně upravené zahradě jsem viděla poprvé v životě. Chodníček z dřevěných špalíčků, mezi nimi místy bílé kamínky, altánek, trávník, nějaký zelenější, nebo co.

Kolem všechno ve dřevě.

U vchodu na mě čekala roztomilá paní v krajkové zástěře s bílými vlasy vyčesanými do drdolu, který zdobila malá, žlutá stužka.

„Dobrý den, jsem Bedřiška. Prosím pojďte za mnou.“

Sápala jsem se k ní s napřaženou rukou k pozdravu, ale otočila se rychleji, a tak jsme si pravicí nepotřepaly. Ani nevím, jestli to bylo patřičné. No nic.

Kdybych měla popsat zařízení přijímacího salonku, vstupní haly, následně obývacího pokoje a vůbec překrásného vyřezávaného zábradlí, všech skleníků, vitrínek, perletí vykládaného šachového stolku, obrazů na stěnách a sošek, asi bych psala dlouho.

Musí vám stačit, že přes nepochybnou pravost interiéru člověk neměl pocit, že něco někam nepatří, že se něco tváří okázale, nebo nedej Bože náznak snobismu.

Opravdu jen velice pěkné, vkusné, milé, leč očividně nepředstavitelně drahé.

Eva mi šla vstříc v domácích kalhotách z květované látky a halence.

„Buďte jako doma, Míšo,“ pravila.

„Bedi, prosím, jděte s Míšou do salonku, já jsem tam hned budu, jen co si odskočím,“ poprosila Eva Bedřišku.

Salonek. Zkusím vám popsat, jak vypadá salonek ženy, která začínala jako majitelka malého penzionu a později se vdala za Švýcara se šlechtickým titulem, který ji sice později opustil, ale nadosmrti zabezpečil.

První mě upoutaly obrazy. Mám je ráda, a tak jsem poznala Brožíka i Knüpfera.

„Ano, Evička si je přivezla už dávno z Londýna, ale některé koupila v aukci. Má také ráda obrazy starých mistrů,“vysvětlila mi Bedřiška, když jsem u nich slintala.
„Prosím, posaďte se, Michalko, máte chuť na kávu nebo čaj, vodu…“
„Jen kávu, jestli mohu, a také trochu vody, děkuji.“ Bedřiška se omluvila a odešla.

Přišla Eva.

n„Máte to tady, Evo, tak krásné,“ pochválila jsem.
„Mockrát děkuji, ano, jsem tu šťastná, i když jsem tu sama. Není snadné potkat člověka podle mých představ a ani nemám moc štěstí na muže. Nakonec, vlastně jsem si zvykla. Obklopila jsem se hezkými věcmi a hlavně svými dvěma syny, kteří jsou takovou mojí radostí. A taky mám Bedřišku, která u mě pracuje, no vlastně je to součást rodiny už patnáct let,“ vysvětlila mi Eva.

Zatímco Bedřiška nám servírovala kávu, z konvice z Míšeňského porcelánu, bábovku, vodu a nabízela i další lahůdky, poslouchala jsem Evino vyprávění.

Její životní příběh je skutečně nesmírně zajímavý a do jisté míry i poněkud smutný.

Člověk v něm ale najde i spoustu vcelku úsměvných pasáží, a hlavně upoutá Evin optimismus a opravdu jakási lidská skromnost, vděk i pokora k osudu.

Jistě vás bude zajímat i životní příběh a pohled Bedřišky, která je ve svých 65 letech velice vitální dáma a jako komorná se živí od svých 14 let.

Rozhovor s Bedřiškou, který mi laskavě poskytla, si přečtete už zítra a v pátečním vydání si vám dovolím převyprávět životní osud paní Evy, jejíž konto je asi pro většinu z nás nepochopitelný model, ale její osud je v porovnání s tím ještě podstatně zajímavější.


A teď vás překvapím možná ještě víc. Evin nick na Ženě-in byste dozajista poznaly, kdybych vám jej řekla. To ovšem neudělám, neb jsem jí to slíbila. Prozradím jen, že její příspěvky se vám líbí...

Reklama