Některé ženy mají tu smůlu, že se zamilují do nesprávného muže. Jejich další život pak často bývá jedno velké trápení. To byl i případ Milevy Marićové, mimořádně nadané matematičky a fyzičky, paní Einsteinové číslo 1. Zůstává otázkou, jak by se ubíral její život, kdyby svého muže nepotkala.

O Albertu Einsteinovi existuje celá řada mýtů. Největší -  že propadal z matematiky. Tak zlé to s ním nebylo, to bylo spolehlivě vyvráceno. Pravdou ale je, že to v dětství žádný génius nebyl. Jako dítě začal mluvit teprve ve třech letech, takže byl považován za retardovaného. Byl těžký dyslektik. Mluvil pomalu a zpočátku ve škole opravdu nevynikal. Nepropadal sice z matematiky či z fyziky, ale velké problémy měl třeba s francouzštinou. I později byl pověstný špatnou pamětí. Prý si nepamatoval ničí jména, žádná čísla, žádná fakta… Při studiu na Polytechnice v Curychu, kam se mimochodem dostal až na druhý pokus, se zamiloval do své kolegyně. Přednášky prý poslouchal na půl ucha… 

MilevaMileva Marićová (1875-1948) byla o tři a půl roku starší než její ctitel. Pocházela z bohaté srbské rodiny. Kvůli vrozené vadě kyčelního kloubu, s níž si lékaři tehdy nevěděli rady, odmalička trochu kulhala. Už jako dítě byla ale mimořádně nadaná a pilná. Po maturitě na chlapeckém gymnáziu v Záhřebu, kde excelovala, je přijata jako pátá žena v historii na Polytechniku v Curychu. A vyniká i tam. V dětství byla spíše uzavřené povahy, neměla žádné kamarádky, byla nesmělá a skromná. Nezměnila se ani později. S Albertem ji spojovala nejen touha po vědění, ale také láska k hudbě. Mileva skvěle hrála na klavír a pěkně zpívala, Albert byl dobrým houslistou.

Díky vynikajícím výsledkům dostává Mileva příležitost studovat jeden semestr na věhlasné univerzitě v Heidelbergu. Albert jí tam píše něžné a zamilované dopisy, i když si v té době a ještě dlouhou potom vykají. Obdivuje se jejím mimořádným znalostem a schopnostem. Když se pak Mileva vrátí, vztah je ještě intenzivnější. Její rodiče nic nenamítají, je jim jasné, že dceřino postižení je velkým handicapem. Zato Albertovým rodičům není Mileva pochuti, zvláště alergická je na ni Albertova matka. I když zpočátku si vlastně nepřipouštějí, že by to Albert mohl s Milevou myslet vážně. Takových lásek měl!

Jenže Albert to vážně myslí! Když rodičům naznačí, že by se rád oženil, je zle. Stará, kulhavá, intelektuálka. Snad nejvíc jim vadí, že není Židovka. Albertovi rodiče se setkávají s opovržením, že jsou Židé, ale sami nesnášejí Slovany.

A najednou ta vynikající studentka propadá u závěrečných zkoušek. Ty udělá Albert s odřenýma ušima. Všichni se diví. Co se stalo? Mileva je těhotná! Je to tajné, a tak Albert donutí Milevu, aby odjela do Srbska a po porodu dala dítě k adopci. Mileva s těžkým srdcem souhlasí. Co jí ostatně zbývá?  Nemanželské dítě a nedokončená studia. Ta ostuda! V lednu 1902 se narodí holčička Lieserl, porod je mimořádně těžký.

Jaký byl její další osud? Neví se. Podle některých teorií se prý narodila mentálně postižená, podle jiných zemřela na záškrt, který tehdy v Srbsku řádil. Záznamy neexistují. Je také možné, že byla skutečně adoptována a o svých biologických rodičích se nikdy nedozvěděla.

Mileva a Albert

Zdroj: Wikipedie

Po roce se Mileva vrací do Švýcarska a Albert se s ní i přes nesouhlas svých rodičů oženil. Mileva se vzdala své kariéry a pomáhala manželovi budovat tu jeho. První léta jsou na pohled relativně šťastná. Mileva byla svému manželovi rovnocenným partnerem. Historikové tvrdí, že se významně podílela na jeho výzkumech a formulování teorií. V roce 1904 se Einsteinovým narodil syn Hans, o šest let později Eduard. O děti se stará jen Mileva, sebestředného Alberta rodina nezajímá. Navíc je totálně nepraktický. Když je Albertovi nabídnuto v roce 1911 místo profesora na pražské univerzitě, Mileva ho i s dětmi doprovází. V Praze je nešťastná. Život ženy na mateřské dovolené ji neuspokojuje. Je stále s dětmi sama, zatímco si nadmíru společenský manžel užívá! Einstein si totiž na ženy potrpěl! Byl propagátorem hesla, že monogamie není přirozená. Měl o sobě vysoké mínění, sám sebe považoval za neodolatelného svůdníka a snažil se využít každou příležitost.

Mileva se odmítá přetvařovat a hrát roli oddané ženušky geniálního vědce. Cítí se odstrčená na vedlejší kolej, nesnesitelně žárlí a má na koho! V roce 1914 se Albert Einstein snaží manželství zachránit trochu kuriózním způsobem. Prý kvůli dětem. Vytvoří seznam pravidel a povinností pro Milevu. Podle nich neměla nárok na žádnou mimořádnou pozornost z jeho strany, o intimnostech ani nemluvě, společně se měli ukazovat jen tam, kde to bylo nutné v rámci zachování dekora.

Zato mu ale měla uklízet v jeho pokoji, aniž by se dotkla jeho pracovního stolu, měla mu prát a žehlit, připravovat tři jídla denně. Nesměla mu nic vytýkat, a pokud si přál, měla okamžitě zmlknout či okamžitě opustit jeho pokoj! Jeho názory nesměla znevažovat před dětmi… Zatímco na studiích ji Einstein obdivoval, teď se ukázal jako tyran, kterému měla Mileva jen bezplatně sloužit. Nelze se divit, že si to Mileva nenechala líbit. I když prý zpočátku s podmínkami dokonce souhlasila(!), takhle žít se nedalo dlouho. Albert však měl už delší dobu „náhradu“. Byla to jeho o tři roky starší sestřenice Elsa, optimistická, ale velmi jednoduchá, nevzdělaná žena, která ho bezmezně obdivovala a vše mu tolerovala. Dokonce i milenky, které si vodil domů.

Mileva se stáhla do ústraní, vydělává si jako učitelka klavíru a doučováním matematiky. Žije se svými syny na hranici bídy, stále čeká, že se k ní Albert vrátí. Marně. K rozvodu nakonec dojde v roce 1919. Krátce na to se Einstein žení s Elsou. Manželství si pochvaluje. Nechal se slyšet: „Jsem rád, že moje druhá žena vědě nerozumí. Moje první žena jí totiž rozuměla!“ I Elsu začne brzy podvádět – nejdříve se svou sekretářkou, po ní následují další milenky.

Pro Milevu jsou však další léta čím dál těžší. Umírá jí otec, u sestry, která jí přijede ze Srbska pomáhat s dětmi, propuká schizofrenie, stejně jako u mladšího syna, nadějného studenta medicíny, navíc hudebně nadaného. Chlapec stráví zbytek života v domácím léčení či v sanatoriích. Tedy jedna rána za druhou.

Albert Einstein sice po obdržení Nobelovy ceny věnoval Milevě  - nejspíš kvůli nemocnému synovi - vysokou finanční částku, ale nikdy oficiálně nepřiznal, že by mohla být spoluautorkou jeho teorií.

Albert Einstein je na vrcholu slávy, Mileva pak žije po odchodu synů sama. Jedinými jejími společníky jsou kočky a kaktusy. V květnu 1948 ochrnula na půl těla a na vše rezignovala. O tři měsíce později zemřela. Zcela zapomenutá. Její hrob byl údajně po několika letech zrušen, protože Albert Einstein odmítl platit za jeho údržbu.

Jak se velká láska může proměnit ve velkou nenávist – až za hrob …

 

V seriálu Jany Ládyové jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama