Vztahy

Milenec nebo úchyl? - akční thriller od Pavlíny

Milenec nebo úchyl?

Vždycky, když vzpomínám na seznámení s manželem, které je samo o sobě dá se říci tuctové, neodmyslitelně k tomu patří i jakési pozadí, které v té době dokreslovalo náš rodící se vztah. To celé vzpomínce dodává pikantní příchuť.

Bylo mi 19 a začala jsem do Prahy denně dojíždět vlakem do mého prvního zaměstnání. Nikdy jsem si nevšimla, že by mě někdo pozoroval nebo si mě nějak nápadně prohlížel.

Stejně tak jsem nevěnovala pozornost špatně čitelným vzkazům a malůvkám, které se začaly objevovat na vratech u domku, kde jsem tenkrát bydlela. Podotýkám, že obrázky byly z kategorie mládeži nepřístupno.

Jednoho letního pátečního večera jsme si s přáteli vyrazili na diskotéku, kde jsem se úplně obyčejně seznámila se svým současným mužem. Seděli jsme u baru, nabídl mi skleničku a dali jsme se do řeči. Já byla ten víkend sama doma a nezávazně jsem mu navrhla, aby mě na druhý den navštívil. Dozvěděla jsem se, že je tu na brigádě a že kolem našeho domu chodí každý den na oběd, takže věděl hned, kde bydlím.

V sobotu ráno jsem vyšla na dvůr a všimla jsem si, že pod vraty jsou podsunuty noviny. Už si nevybavuji, jak se tehdejší plátek jmenoval, ale vzpomeňte si, že krátce po revoluci byly obrázky polonahých žen skoro v každém periodiku. Podivila jsem se, kde se tam ty noviny vzaly, a nesla jsem je přímo do popelnice. Vtom jsem si všimla, že zadní strana, která obsahovala již zmíněné obrázky, byla celá počmáraná a popsaná různými vzkazy a hesly. Hned na první pohled bylo zřejmé, že autor byl naprosto v tranzu, když se realizoval, neboť ty nevkusné a sprosté vzkazy byly plné hrubek a ke konci stránky už to bylo naprosto nečitelné šílení. Fotografie žen byly na jistých partiích pročárané doslova skrz naskrz.

Chvíli jsem na to nechápavě zírala a pak otevřela vrata a „rukopis“ porovnala se vzkazy na vratech. A… bylo zřejmé, že tyto vytvořil stejný autor. Rychle jsem zamkla a zmocnil se mě nepříjemný pocit. V celém domě jsem byla sama a hlavou mi běžely scénáře amerických thrillerů, kde hlavní hrdinku pronásleduje úchylný agresor. Začala jsem přemýšlet, kdo by si mě mohl vyhlédnout. Nikdo mě nenapadal…Vtom zazvonil zvonek. Vrata byla vysoká s plnými výplněmi, takže nebylo vidět, kdo za nimi stojí. Přikrčila jsem se, abych viděla alespoň boty. Bylo zřejmé, že za dveřmi stojí muž…

Nevěděla jsem co mám dělat. Strachy jsem byla úplně ochromená. V duchu jsem si říkala : „Co když je to ten cvok? Kdo ví, jak dlouho už mě sleduje? Teď nejspíš ví, že jsem doma sama a přišel zrealizovat své zvrhlé fantazie…“ Po chvilce mučivých myšlenek jsem si vzpomněla, že jsem předešlý večer pozvala na kávu známého z baru. „Mohl by to být on? A co když si včera o sobě všechno vymyslel a je to ten úchyl. Včera si mě „připravil“, abych ho sama dobrovolně pustila dál. Rafinovaný scénář…“ Zvonění neustávalo. Pomalu jsem tedy vyšla na dvůr a stojíc za vraty se zeptala : „Kdo je tam?“ Z odpovědi jsem poznala, že jde skutečně o známého z diskotéky. S jeho hlasem se mi vybavil příjemně strávený večer. Dodala jsem si odvahy, zaplašila jsem myšlenky plné strachu a pomalu jsem otočila klíčem…

To jsem ještě netušila, že právě stojím na prahu mého nového životního úseku. Ze známého z diskotéky se nakonec stal můj manžel a předem prozradím, že nebyl autorem zmíněných „vyznání“.

Ale to předbíhám. Máma byla tenkrát v lázních a táta s mladším bratrem se v neděli vrátili a já jim ukázala zmíněné noviny a upozornila na pomalovaná vrata. Táta přiznal, že milostné dopisy v podobě pravidelné donášky počmáraných novin už sbírá pár týdnů a že vrata taky myje on. Tenkrát jsem mu měla za zlé, že mi to neřekl a v tichosti noviny sbíral a vyhazoval. Vždyť ten člověk, který to psal, mohl být pro mě reálným nebezpečím?! Naštěstí se mi nic nestalo a můj nový přítel mě od té doby nespustil z očí. Stal se mým ochráncem a společně s ním, mým tátou a bratrem jsme vymýšleli, jak „úchyláka“ vypátrat.

Zjistili jsme, že noviny se pod vraty objevují vždy velmi brzo ráno. Proto jsme si přivstali a z oken v patře jsme vyhlíželi „pachatele“. Najednou se v ranní mlze objevila kulhající robustní postava táhnoucí za sebou vozíček. Usoudili jsme, že by to mohl být on. Táta rychle seběhl natočit kýbl horké vody. Tiše odemkl vrata a připravil kýbl jako s palnou zbraň. Postava se pomalu blížila a mířila k nám. Již z dálky chroptěla vzrušením. To zesílelo, když z vozíku začal vytahovat noviny - opět plné vášnivých vzkazů. To byl signál, že jde o našeho chlapa. Ten se v blaženosti shýbal, aby noviny umístil, ale pohyb ruky již nedokončil…

Jaké bylo jeho překvapení a zároveň zděšení, když se náhle vrata rozletěla a vedle spršky nelichotivých oslovení dostal plný zásah horkou vodou. Díky sehnuté pozici to schytal přímo přes hlavu. Je fakt, že jsme v jednu chvíli měli strach, že chlápka ranila mrtvice, jak se lekl. Nemohl popadnout dech a opíraje se o vozíček plný novin vrávoral pryč. 

Nevím, co to tenkrát tátu napadlo. Říká se přece zchladit hormon, ne zpařit… Ale zabralo to. Od té ranní lázně už mi nenapsal a vrata se pro něho staly také tabu.

Po čase jsme se s přítelem opět vraceli vlakem domů. Potřebovala jsem si odskočit a dlužno říci, že v pantografech ČD tak činím velmi výjimečně. Každý, koho přepadla ve vlaku potřeba, jistě ví, o čem mluvím. Když jsem si na výhybkách soustředěně ulevila a upravovala si pak oblečení, můj zrak spatřil něco známého, tak povědomého…Na okénku na mě zíralo jedno z mnoha „láskyplných“ vyznání mého ctitele. Podle hrubek a malůvek jsem si jistá, že to bylo od něho!

Dnes už pravidelně nedojíždím, takže nevím, jestli ještě dneska zdobí záchodová okénka, roznáší noviny nebo si vyhlédl jiná vrata, kam v ranním oparu píše a píše…
    
Pavlína

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milá Pavlíno,
hezký příběh. Jednomu by se skoro chtělo říct, že u vás všichni moc koukají na televizi, ale ono s těmi úchyly člověk nikdy neví. My jsme měli u kolejí exhibicionistu. Ten byl také nesmrtelný.

Představte si, že byla zima, nikde ani lupínek na stromech… Šli jsme ráno na autobus do školy a nikoho jsme neviděli. Asi sto metrů za námi šla spolužačka. Když nás u zastávky dohonila, ptala se hned znechuceně: „Viděli jste ho?“

Ale koho? V tom lese nikdo nemohl být! Nebylo se kam schovat. Jak vidno, bylo. A nevadilo mu ani, že mrzlo…

Rozhodně díky za krátkou povídku k tématu, jste rozená vypravěčka :). Snad se další dámy nechají inspirovat.:)

   
23.06.2006 - Láska a vztahy - autor: Richard Klíčník

Komentáře:

  1. avatar
    [4] kora [*]

    Zazidky mam take,ale tesko se o nich pise,chtelabych zapomenout-nejde to.

    superkarma: 0 23.06.2006, 20:08:43
  2. avatar
    [3] fialinka [*]

    pěkný příběh

    superkarma: 0 23.06.2006, 18:32:46
  3. avatar
    [2] bednaroi [*]

    no ja taky,ale vzdalene podobneho,jeden uchylak k nam chodil ke zvonku a porad si mne zval dolu ke vchodu,nutno dodat ze mu bylo tak 40 a me 16 a byl fakt slizkej

    superkarma: 0 23.06.2006, 11:16:12

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme