Jednou z prvních obětí komunistické zvůle padesátých let minulého století se stala Milada Horáková. A právě v tyto dny si připomínáme 65. výročí popravy této statečné ženy, která se svými politickými názory stala novému režimu nepohodlnou. Jediné popravené ženy v oněch ostudných politických procesech. Žádný zločin nespáchala, jen nesouhlasila s oficiální ideologií. A to přežila nacistické vězení i koncentrační tábor…

Milada se narodila se na Boží hod vánoční v roce 1901 v Praze do vlastenecké rodiny, v níž vyrůstala spolu se svými dvěma sourozenci, starší sestrou a mladším bratrem. Její otec Čeněk Král byl obchodní zástupce firmy na výrobu tužek a velký obdivovatel Masaryka ještě před jeho odchodem do exilu. V roce 1914 postihla Královy tragédie. Oba Miladini sourozenci zemřeli na septickou spálu. Jediným štěstím pro celou rodinu bylo, že pak přišla na svět ještě dcera Věra, o kterou se Milada starala, když matka předčasně zemřela, a která jí totéž oplatila později v péči o jedinou Miladinu dceru Janu.

M. HorákováMilada začala studovat na dívčím gymnáziu, ale na základě udání z něj byla vyloučena. Na 1. máje 1918 se totiž zúčastnila nepovoleného protiválečného průvodu, a tak nakonec musela dostudovat na dívčím lyceu, kde maturovala v roce 1921. Jejím snem bylo stát se lékařkou, ale otec ji přesvědčil, aby šla studovat práva. Kdo ví, jakým směrem by se ubíral její život…

V roce 1923 onemocněla – podobně jako její sourozenci – spálou. Naštěstí se ale vyléčila. Během vysokoškolských studií začala pracovat v Československém červeném kříži, kde se seznámila s dcerou prezidenta Masaryka Alicí, a také v Ženské národní radě, kterou založila senátorka Františka Plamínková. Ta se stala jejím vzorem a později i přítelkyní. Milada úspěšně dokončila práva, promovala v roce 1926 a hned následujícího roku se vdala za svou studentskou lásku Bohumila Horáka, zemědělského inženýra a doktora technických věd, který pracoval jako redaktor Československého rozhlasu a později jako jeho programový ředitel.

Milada Horáková pracovala po promoci krátce u městského soudu a pak na magistrátu na sociálním odboru. Zde byl jejím šéfem Petr Zenkl, pozdější pražský primátor a předseda Československé strany národně socialistické, do níž také vstoupila. Protože se domluvila anglicky, francouzsky a také rusky, byla často k získání zkušeností posílána na studijní pobyty do Francie a Anglie. Ve třicátých letech navštívila dokonce i Sovětský svaz.

V roce 1933 se Miladě narodila dcera Jana, jediné dítě Horákových. Ani tehdy nepřestala pracovat. V Ženské národní radě i na magistrátu se zabývala především sociálními otázkami týkajícími se neprovdaných žen a nemanželských dětí, snažila se prosazovat návrhy vedoucí ke zrovnoprávnění žen a k celkovému zlepšení jejich postavení.

V roce 1939 musela odejít ze zaměstnání – bylo to podle tehdejšího zákona o penzionování vdaných žen pracujících ve státní správě. Okamžitě se ale i s manželem zapojila do protinacistického odboje. V srpnu 1940 byli oba zatčeni. Důvodem zatčení byla její práce v Ženské národní radě, brzy však gestapo objevilo vazby Horákových na domácí odboj. Dva roky pak byla Milada Horáková vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, přežila kruté výslechy a mučení v sídle gestapa, v Petschkově paláci. V soudním procesu, který se odehrával v Drážďanech, se sama obhajovala v němčině. Původní trest smrti jí byl zmírněn na osm let vězení. Pak byla odvezena do Malé pevnosti v Terezíně.

Po válce, když se všichni šťastně shledali, měla Milada Horáková původně v plánu věnovat se dceři a manželovi. Jenže to dopadlo jinak. Poválečná politická situace ji přiměla vstoupit do politiky, stala se poslankyní za Československou národně socialistickou stranu. Netajila se svými politickými názory. To se jí stalo osudným především po únoru 1948. I když většina jejích přátel volila emigraci, rozhodla se v republice zůstat. Byla nejspíš v tomto naivní. Neprozřetelně – na znamení nesouhlasu s komunistickým pučem – složila poslanecký mandát v den, kdy za záhadných okolností zemřel Jan Masaryk. Tím ztratila poslaneckou imunitu, i když je možné, že by ji ani imunita nezachránila.

Po únorových událostech totiž začala v atmosféře strachu vlna velkých čistek, začali se hledat „nepřátelé lidu a socialismu“ za vydatné pomoci sovětských poradců.

A tehdy byla vytipována i Milada Horáková. Celá její rodina byla sledována. 27. září 1949 se kolem poledne manželé Horákovi rozloučili na Václavském náměstí, tehdy se viděli naposledy. Když si odpoledne přišli dva příslušníci StB domů pro jejího manžela, využil jejich nepozornosti a unikl oknem. Jen tak v domácí obuvi. Chtěl manželku varovat, ale ta už byla ve své kanceláři zatčena.

Scénář monstrprocesu, který následoval, se dlouho připravoval a několikrát měnil. Zpočátku se nevědělo, kdo bude „vůdce“ skupiny třinácti lidí, z nichž se prý mnozí vůbec neznali, a co jim bude kladeno za vinu. Nakonec byla Milada Horáková označena za vůdkyni hnutí, které se mělo snažit svrhnout komunistický režim. Všichni obvinění byli nelidsky týráni a museli se naučit přesné odpovědi na otázky, které jim budou kladeny.

Proces samotný začal 31. května 1950 a trval osm dní. Do soudní síně denně přivážely autobusy z různých částí republiky pečlivě vybrané dělnické delegace, aby se mohly zúčastnit tohoto zrůdného divadla, které sledovalo jeden cíl: zastrašit národ. Proces byl vysílán rozhlasem v přímém přenosu. Kromě toho bylo doručeno 6300 rezolucí, které žádaly jediné – trest smrti pro všechny zrádce a škůdce republiky.

8. června byly vyneseny rozsudky. Čtyři obžalování, Milada Horáková, historik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl, byli odsouzeni k trestu smrti, čtyři dostali doživotí a dalších pět bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody od 15 do 28 let, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv.

Žádost o milost (za Miladu Horákovou ji podal její jedenaosmdesátiletý otec a její sestra, ona sama ji odmítla), kterou podali obžalovaní, byla prezidentem Gottwaldem zamítnuta. V případě Milady Horákové prý – díky silným intervencím, mimo jiné i Winstona Churchilla, Alberta Einsteina či Eleanor Rooseveltové – Klement Gottwald zaváhal rozsudek potvrdit. Pak ale ortel smrti stejně podepsal.

Poprava byla vykonána 27. června 1950. Milada Horáková byla popravena jako poslední ze čtyř odsouzených v 5,35. V roce 1991 jí udělil prezident Václav Havel řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. 27. červen se stal památným dnem a byl nazván Dnem památky obětí komunistického režimu.

Už delší dobu se mluví o tom, že má být natočen česko-americký film o Miladě Horákové. Bude v angličtině a není určen jen pro český trh. S natáčením se mělo začít letos na jaře. Čeští herci se mají objevit jen ve vedlejších rolích …

 

Na našem webu jste si také mohli přečíst:

 

Reklama