Čtenářka, která se podepsala jako Milada, nám ve svém příspěvku líčí svoje dětství a také razí teorii, škoda každé rány, která padne vedle. Je fakt, že v některých případech by těch ran bylo opravdu zapotřebí.

Jsem z rodiny, kdy jsme byli tři sourozenci a měli jsme přísného tátu. Museli jsme dodržovat řadu věcí, jako mytí nádobí, chození s košem, luxování, venčení psa. Prostě takové ty normální domácí práce. Máma měla dvě zaměstnání, byla ráda, když jsme jí doma s prací pomohli. Nebrala to tak, že jí pomáháme, ale že je to normální. Že to děti dělají. Když se nám nechtělo nebo dokonce někdo z nás odmlouval, hned zasáhl táta. Byl přísný, museli jsme ho poslouchat. Když někdo z nás zlobil, často táta po jednoduché domluvě, která nezabrala, vytáhl vařečku a nandal nám pár na zadek. A hned byl klid, věděli jsme, za co jsme dostali.

Snažím se stejným způsobem vychovat své děti. Když už zlobí nebo se vztekají nebo si něco umíněně vynucují a domluva nepomáhá, dostanou pár na zadnici. A funguje to. Mám celkem slušně vychované dvě děti ve věku 12 a 10, nejsou rozjívené a nikdy nebyly. Podle mě je v některých případech škoda rány, co padne vedle. A když vidím některé jejich spolužáky nebo děti svých známých, myslím, že by pár přes zadek potřebovali. Nedávno jsem jela v tramvaji a paní se dohadovala s asi šestiletým klukem. Končilo to slovy že mu dá facku, pokud k ní bude takhle drzej. A on jí suše odpověděl – stejně mi jí nedáš. Tak to se ve mně vařila krev. Fuj, já bych mu jí lupla, to by se divil.

Milada

Pozn. red. Text nebyl redakčně upraven

_______________

A měla jste mu ji lupnout... :) Ne, vážně, o tom to právě je, ten kluk už dopředu věděl, že ji nedostane, a příště zajde ještě dál.

Děkuji za Váš příspěvek a co se týká výchovy dětí, myslím, že na to jdete dobře.

Saša

Téma dnešního dne 11. srpna 2011 zní: Známe hranice při výchově našich dětí?

s podtitulem: Dokážeme být soudní?

  • Kam až jsme ochotni zajít v požadavcích svých dětí?
  • Kde je hranice toho, co bychom svým dětem dali či nedali?
  • V čem bychom jim vyhověli, nebo nikdy nevyhověli?
  • Jak dlouho jsme ochotni je podporovat?
  • A čím? Penězi?
  • Umíme říct STOP?
  • Přijímají vše, co jim dáme za samozřejmost? (včetně plateb za různé zájmové kroužky)
  • Umí naše děti poděkovat?
  • Styděly se za vás někdy vaše děti?
  • A vy za ně?

Nebudu se už dále „hrát“ na psychologa a pokládat v bodech otázky. Vy mi určitě rozumíte a doufám, že i napíšete. O svých starostech i radostech, o tom, kam až jste ochotny při výchově a požadavcích svých dětí zajít.

Pokud se bude chtít některá maminka vyzpovídat, ale nebude chtít být jmenována, toto přání respektuji a příspěvek zveřejníme anonymně.

Pište prosím na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Za jeden vybraný příspěvek tentokrát odměním maminku i děti.

Děti dostanou dětskou hru Roztoč to na 30 a pro zdraví Marťánky. Maminka dostane kosmetiku Ryor.

darekkk

Reklama