Ahoj, říkala jsem si "dneska vynechám", ať svou grafomanií nejdu lidem na nervy, ale když já si právě vybavila můj nejveselejší zážitek z kina!

Je to už pár let, bylo to kolem roku 1969 a my jsme šli se školou na povinné školní představení. Ne, že bychom se nějak přehnaně těšili na film, ale znamenalo to ulít se celý den z vyučování, a to se cení. Bylo to právě v tuto roční dobu.

Pohodlně jsme se usadili a čekali, co nám budou promítat. Objevily se titulky "Jarní povětří". To nevypadalo špatně, nikdo jsme film neznali.

Takové "Jarní vody" přece tenkrát docela zabodovaly!

Po rozvinutí děje jsme pochopili, že jsme se těšili zbytečně, šlo o budovatelský film. A tak jsme trpěli a trpěli až došlo ke scéně, na kterou do smrti nezapomenu. Mám dojem, že hlavní hrdiny hráli Vala a Švorcová.

Na plátně probíhal jejich dialog. Ona: "miláčku, musím ti něco říci"....   my jsme se radostně vrtěli a šuměli, že konečně přijde něco pikantního a že i tací hrdinové mají své sexuální problémy:). 

Podle toho, jak okolkovala a rděla se, to slibovalo budoucí zábavu. A hrdinka pokračovala: " musím ti říct... já jsem vstoupila do strany!"

Ještě nikdy jsem neslyšela v kině tak burácivý řev obecenstva, ani později při Životě Briana. Kino div nespadlo.

Byla tma, tak jsem nemohla vidět, jestli se řehtají i pedagogové. Čekali byste něco takového, když jsou herci mladí a zamilovaní??? Pár filmů jsem v kině pravda viděla, ale dobře vím, že takovou odezvu už nezažiju.

Gerda


Gerdo,
jsem ráda, že jste dnes nevynechala - vy nejste grafomanka, jen člověk s bohatou zásobou úžasných příběhů. Tento je toho důkazem :-).

Dnes už jsou filmy v případě milostných scén mnohem více otevřenější, až někdy ani na ta slova nedojde... 

Reklama