Den ubíhal jako voda a já se nemohla dočkat až se zešeří. Mikulášskou punčochu jsem měla nachystanou. Nervózně jsem chodila kolem domu a přemýšlela, jak to s nadílkou udělám. Když jsem šla snad popáté kolem dřevníku, zrak mi utkvěl na žebři. Byl dost dlouhý. Děda s manželem ho párkrát měli opřený o dům. Vždycky ho vytahovali oba. Byl těžký. Snad sám Satan mi vnukl myšlenku, od které jsem se nemohla odpoutat. Šla jsem k domu ze západní strany. Tady bylo v prvním patře okno od dětského pokojíku a pod ním v přízemí okno od koupelny manželových rodičů. Vedle něho další okno, které osvětlovalo halu. A jak to udělám s Mikulášem bylo jasné jako facka.

Konečně se zešeřilo, dcerka se těšila. Opět jsem jí lhala, že jdu ven za Mikulášem a pozvat ho k nám. Děda asi něco tušil. Byla jsem na dvoře a slyšela jsem, jak tchyně zvoní malým zvonečkem. To bylo znamení pro dcerku, že Mikuláš u nich už naděloval. Malá scházela po schodech a pro mne začínalo rozlousknutí tvrdého oříšku v podobě žebříku. Včerejší medicína mi ještě kolovala v žilách a já bez problémů žebřík sundala, přinesla pod okna a vztyčila a opřela o zeď. Nadřela jsem se, ale zvítězila. Spodek žebříku jsem zaklínila, zkusila, jak drží. Byl trošku do vrtule, ale snad vydrží stojící polohu.

Vánoční detektivka - indicie: 1964

Honem jsem se šla převléci za Mikuláše. Pak jsem se pod žebříkem pomodlila: „Pane Bože, stůj při mne. Nedej, aby mi žebřík sjel doleva nebo doprava nebo abych se s ním vyvrátila dozadu. Děkuji, amen.“ Vzala jsem punčochu a opatrně lezla vzhůru. To už dcerka odcházela od prarodičů obdarována Mikulášem. Doprovázel ji děda i otec. Když jsem byla nahoře na žebříku, oddychla jsem si. Punčochu jsem položila na venkovní parapet a škvírou špatně zataženým závěsem jsem se dívala do pokojíku. Malá si rozložila nadílku, děda se pyšnil, jak je malá spokojena a její otec se díval jako sup, jestli zbude něco i pro něho.

Chvíli jsem je nechala, pak dřevěným klínem zaklepala na okenní rám. Chlapi ztuhli, malá řvala: „Mikuláš, Mikuláš!“ a utíkala k oknu. Odhrnula závěsy a celá šťastná se dívala na Mikuláše, jak se na ni usmívá a kyne jí rukou. Chlapi vyjeveně hleděli, kde se tam vzal Mikuláš. Malé jsem ukázala na punčochu. Byla šťastná a mateřské srdce plesalo, ale jen dočasně.

Součástí masky byly také zuby. Byl to vlastně takový plát.
Děda pochopil, že malé ukazuji na nadílku a že má otevřít okno. To, co se dělo poté, byl zlomek vteřiny. Oba jsem zapomněli, že okno od pokojíku se otvírá vyklopením na vodorovných čepech. Když děda otevřel, okno zavadilo o punčochu. Já, ve snaze ji zachytit, jsem se pohnula na žebříku. Protože byl do vrtule a fungovala modlitba, zaklínění žebříku povolilo a ten i se mnou sjížděl po břizolitové omítce dolů. Jako správný Skot jsem držela Mikulášskou punčochu, a protože jsem v hubě měla Mukulášské zuby, neodvažovala jsem se hlesnout, abych je nespolkla a nedej Bože se udusila. Jak ten žebř jel po zdi, narazil na venkovní parapet přízemního okna.

V tuto kritickou chvíli byla tchyně právě v koupelně. Zvuk sjížděného žebříku a rána na parapet způsobily její řev a povolení obou svěračů. Duchapřítomně jsem odhodila punčochu, popadla žebřík a zdrhala jsem za dřevník. Měla jsem svým způsobem čas, protože oba chlapi šli nejdříve za tchyní a pak ven na dvůr. Tam malá našla svou nadílku a spokojena bez pátrání po zmizelém Mikulášovi šla domů.

Posléze přišel za mnou děda, pomohl mi zbavit se masky. „Věro, to bylo perfektní, až na menší nedostatek. Tys měla stoupat nahoru nebo se vzdalovat, a ne sjet dolů“ „Dědo, levitovat ještě neumím. Když se nadechnu, bolí mne mezi lopatkami.“

Když jsem se objevila doma, dcerka radostí skákala, že jsem našla Mikuláše a on se na ni díval oknem a mával. Bolesti při dýchání mi dělaly starosti. Děda nakonec usoudil, že mne zaveze do nemocnice. Dcerka se připojila jako doprovod i s medvědem od Mikuláše. V nemocnici jsem šla na chirurgii, její součástí byl rentgen. Sestřička šla za lékařem, ten napsal lístek a pak zbývalo zrentgenování hrudi a čekání na vyvolání snímku. S ním jsem šla zpět k lékaři. Děda s vnučkou čekali na chodbě.

Lékař si snímek prohlédl. Zatím jsem se svlékla do půl těla a on mi hmatem vyšetřoval záda. Musela jsem se nahrbit a pak zase narovnat.Pak jsem se oblékla a zůstala sedět na otočné stoličce. Pan doktor mi nad hlavou šmátral, pak prsty prohmatával horní partii lebky. Něco mi tu nesedělo. Sestřička pomalu začínala dávat najevo, že se lékař pomátl. Ale... :-)
„Tak Věrunko, nejsem pitomec, ale lékař už s dvojí atestací v oboru chirurgie. Žebra máte v pořádku, a to jak jsem vám kroužil s rukama nad hlavou, jsem se ujistil, že nemáte žádnou svatozář! Mezi lopatkami, kde cítíte bolest, se neklubou žádná andělská křídla, ale na lebce máte dva hrbolky. To budou čertičí růžky! Pamatujete si, co jsem vám sliboval, když jste tu jako študačka byla na brigádě a uklízela!?“ Teprve teď jsem poznala tehdy mladého a začínajícího lékaře, kterému jsme dělaly naschvály. „Pane doktore, ale každému podle zásluhy. Mně čertičí růžky a vám čertí chacha.“ „Vy jste se vůbec nezměnila. Kdo jsou ti dva, co přišli s vámi?“ „Děda a dcerka.“ „Jéžišmárja, snad nebude po vás.“

Pozval je dále, potěšil je, že nemám nic zlomeného, ale jen naražená žebra. Z vedlejší místnosti přinesl dvě krabice bonboniér a dal je malé. Dcerka mu na oplátku pověděla, že byl za ní Mikuláš a že byl za oknem v prvním patře. „Takže ne uklouznutí na chodníku, ale sjezd se žebříkem!?“ Došlo mu, co jsem prováděla.

Co dodat více? Děda byl báječný chlap. Další den klempíř vyměnil jejich venkovní parapet. Jen dvě souvislé kolmé hluboké rýhy byly pro každého záhadou. Před třemi lety jsem nechali zateplit dům a tajemství tak ponechali skryté pro další generace, až budou polystyrén dávat pryč.

arjev

Za příběh s vánoční tématikou autorce připisujeme 1000 bodů do Velké vánoční soutěže

Reklama