Reklama


Začnu velice smutně.

Když jsem šla 5. 12. 1988 ráno vzbudit manžela do práce, tak se ze spaní usmíval a já si říkala, co se mu asi hezkého zdá, že se usmívá. Bohužel jsem ho nemohla probudit a zjistila jsem, že je po smrti.

Bylo mu 42 let a ve spaní se mu ucpalo srdce. Bylo to strašné nejen pro mě, ale i pro syna, bylo mu teprve 7 let.

Od té doby k nám Mikuláš nechodil, syn ani já jsme nechtěli. Jenom když jsme přišli z odpolední procházky, tak syn vždy našel dárky od Mikuláše v dětském pokojíku a věřil, že Mikuláše pustil do bytu v naší nepřítomnosti tatínkův duch, který tu s námi bydlí a není vidět.

Vždy do příštího roku zapomněl, že před procházkou se vracím do bytu, že jsem něco zapomněla. Dnes je syn dospělý a dělá jiným dětem čerta, dobře se v tom vyžívá, jak se děti bojí.

Zrovna včera říkal, když jsme odcházeli, tak jsem slyšel, jak jedna holčička říkala, že se čerta vůbec nebála, a tak se vrátil a chtěl ji strčit do pytle, a to už se bála doopravdy.








A tak, i když sám měl nepříjemného Mikuláše, dnes dělá radost i strach jiným dětem.

tvrdaska


Milá tvrdasko,
děkuji Vám za Váš osobní příběh. Doufám, že dnes je i pro Vás Mikuláš o něco veselejší, než tomu bylo dřív.