Reklama

Když byly děti malé, bydleli jsme v Krušných horách na podnikové rekreační chatě, kde jsme správcovali. Děti pochopitelně věřily na Mikuláše, ale jakmile dorostly do věku, kdy jsme se rozhodli, že je čas jim ho ukázat i s čertem a andělem, nastal problém. Kde ho vzít?

A tak se manžel domluvil ještě s jedním správcem a jeho ženou, že si udělají masky a obstarají Mikulášskou návštěvu sami pro celou osadu. Na Mikuláše se vždy večer dětem na něco vymluvil, v dílně se převlékl a šel obejít všechny domácnosti, kde byly malé děti. V té době bývalo zvykem - a možná je to někde tak i dnes - že rodiče Mikulášovi nic neplatili, ale v každé domácnosti dostal nějakou tu štamprdličku do jedné nohy a pak ještě do druhé „na zahřátí". Problém byl v tom, že dětí bylo hodně a v každé rodině měli pro zahřátí" něco jiného, a tak poslední děti už to měly jednoduché - nebylo potřeba ani odříkávat povinnou básničku nebo zpívat písničku, protože Mikuláš s čertem už byli řádně společensky unaveni a tak rychle rozdávali dětem dárečky, aby už měli po šichtě.

Naše děti byly vždy jako všechny ostatní trochu vyjevené, ale nakonec spokojené a plné zážitků. Jen nemohly pochopit, jak to, že se nikdy nepovede, aby tatínek viděl taky Mikuláše s čertem.
Když děti povyrostly, rozhodli jsme se jednou, aby manžela hned poznaly, že Mikuláš s čertem budou jen za oknem. Bydleli jsme v přízemí a pod oknem byla zídka, a tak jsme v tom neviděli problém. A tak si zase večer tatínek dětem postěžoval", že musí do práce, a odešel. My jsme doma čekali s napětím, kdy se Mikuláš objeví. Jenže tu zimu bylo hodně sněhu, dětí bylo taky nějak víc a já už tušila, že přijdou řádně zahřátí". A taky jo.

Poznala jsem to hned, jakmile zabouchali na okno. To málem vyletělo z rámů. A po otevření okna jsem hned věděla, že to bude průšvih. Mikuláš měl čepici nakřivo, půlka vousů mu upadla a čert se ani nemusel namáhat s blekotáním - to mu šlo totiž samo. Oba dva se sice ještě pokoušeli vzbudit v dětech nějaký respekt, ale Mikuláš najednou ztratil rovnováhu a za hlasitého klení se zřítil ze zídky. Děti jen zíraly a já honem vyběhla ven - popadla košík s dobrotama a utíkala jim ho dát. Když se zabavily dárkama, šla jsem se podívat, co je s manželem.

Nakonec jsme museli volat záchranku, protože jsme zjistili, že má zlomenou nohu. Dost těžko jsme to dětem vysvětlovali, a tak se stalo, že ten rok byl poslední, kdy k nám přišel Mikuláš. Od té doby dostávaly děti dárky jen za okno, protože manžel o roli Mikuláše už nechtěl ani slyšet.
 
S pozdravem Helena -heledobr
Milá Heleno,
tak tomu se říká oběť pro blaho osady.