Co se vám vybaví, řekneme-li Korejská lidově demokratická republika (KLDR)? Jistě každému z vás ihned vyvstane na mysl země, o které toho prakticky nikdo z nás mnoho neví, až na fakt, že patří mezi poslední komunistické státy světa a že v ní již po několik generací vládne svou přísně direktivní rukou dynastie Kimů. Více ani ti z nás, kteří se o danou situaci příliš nezajímají, vědět nemohou, neboť Severní Korea je nejizolovanějším státem světa… Osobně se mi podařilo vyzpovídat muže, jmenovitě Michala Vodrážku, který v této zemi prožil část svého dětství. Pojďme tedy společně s ním odkrýt roušku tajemství, kterým je KLDR zahalena…

foto1

V centru Pchjongjangu

Michale, v krátkosti se, prosím, našim čtenářkám představ…
Pracuju v ČNB v sekci peněžního a platebního styku. To je část centrální banky, která odpovídá za peněžní oběh a bezhotovostní platby – představte si pod tím všechno okolo bankovek a mincí (od jejich designu a výrobu přes zajištění toho, aby jich bylo dost, nebyly špinavé, a co nejméně se padělaly) a placení, které probíhá bez hotových peněz (bankovní účty, platební karty, nové metody placení, třeba mobilem nebo přes internet). Ve volném čase rád cestuju, ať už po Čechách, nebo po světě. V mládí jsem závodně plaval, a když není moc zima, chodím plavat. Mám černý pásek v taekwondu, ale nestíhám chodit pravidelně trénovat, takže to už je minulost. Dost čtu, často o Korejském poloostrově a jeho okolí – ale k tomu se ještě dostaneme.

Ano, dostaneme… Ty jsi tedy, Michale, část svého dětství prožil v KLDR. Je tomu tak?
Ano, v KLDR jsem žil necelé 4 roky. Mám i záznam (smích). Na níže uvedeném videu je bazén na obchodním oddělení a plavecký stadión v Pchjongjangu, já jsem prostřední dítě u fontány.

Jak na tuto dobu vzpomínáš? Jak jste se s rodinou v KLDR „ocitli“?
Do Pchjongjangu jsme se odstěhovali, když mi bylo šest let, v roce 1987. Otec pracoval v podniku zahraničního obchodu Transakta a byl vyslán na několik let do Severní Koreje. Odjeli jsme jako celá rodina. Byl jsem tak malý, že si paradoxně nepamatuju vůbec nic ze socialistického Československa, takže moje první souvislejší vzpomínky z dětství jsou právě ze Severní Koreje. Jako malé dítě jsem nechápal, nebo mě spíš nezajímala, spousta věcí mi došla až později. Třeba že ten „hodný strejda“, který se se mnou jako jeden z mála dospělých vždy tak rád bavil, já ho měl proto rád, byl z STB a měl za úkol sledovat i moje rodiče. Korea se mi líbila, protože byla hornatá, s krásnou přírodou, měla moře, kam jsme se jezdili často koupat. Pchjongjang byl zelené město se spoustou parků a téměř žádným auty. A jako malý jsem měl rád vojáky a vojenskou techniku, a těch bylo v KLDR spoustu. Taky mě bavily vojenské přehlídky a jiné masové akce v centru hlavního města, bylo to velmi působivé. Po převratu 1989 jsem začal chodit do severokorejské školy pro děti diplomatů, kde jsem se trochu naučil korejsky. Většina vyučování ale byla v angličtině, jsem asi jeden z mála, kdo se anglicky začal učit v KLDR (smích).

Na tomto videu je pro změnu škola a můj kamarád Adam, který je vyvolán na hodině korejštiny.


Kdy jste se se svou rodinou ze Severní Koreje odstěhovali?
Po převratu v roce 1989 došlo k liberalizaci zahraničního obchodu a hlavně se začalo obchodovat za účelem zisku, nikoliv z politických důvodů. Obchodem s KLDR se příliš získat nedalo, navíc tam v souvislosti s politickými změnami Sovětský svaz přestal dodávat ropu za nižší než tržní ceny, což mělo na severokorejské hospodářství zničující dopad. V dubnu 1991 proto PZO Transakta otce poslala domů.

Nampo

Nampo

Byl jsi sice dítě, ale pamatuješ si na nějaké severokorejské zvyky, tradice? Jak bys tuto zemi popsal?
Realita byla taková, že v kontaktu s obyčejnými Severokorejci jsme téměř nebyli. Na výlety nad 30 km mimo hlavní město jsme museli získat povolení, jezdilo se hlavně do hor za Pchjongjang grilovat, nebo k moři. Blíže bylo k moři směrem na východ, do města Nampo. Žluté moře bylo mělké a teplejší, ale bez vln. Na opačném konci poloostrova jsme jezdili do města Wonsan k moři, kterému Korejci říkají Východní (a atlasy většinou Japonské). To je hlubší, studenější a má vlny.

Naše rodinná cesta do města Wonsan a na pláž.

Během této cesty, která trvala několik hodin, jsme vždycky stavěli na odpočívadle, kde měli obrovskou skleněnou láhev s „hadí kořalkou“ – destilátem, ve kterém byl naložen několikametrový had. Pila se i „ženšenovka“, opět destilát, ve kterém byl naložen korejský všelék, kořen ženšenu. Korea je hornatá, asi dvě třetiny plochy jsou hory, takže veškerá volná půda v údolích složila pro zemědělství. Na stráních hor byly z barevných kamenů sestaveny propagandistické nápisy, někdy byly i vyryty přímo do skalnatých útesů. A všudypřítomné byly památníky Kim Ir-sena, které připomínaly jeho návštěvu toho či onoho místa, nebo jeho hrdinské činy při proti-japonském odboji. KLDR v rámci příprav na válku stavěla dálnice bez středního dělícího pruhu, aby mohly sloužit jako přistávací plochy pro vojenská letadla. V paměti mi taky utkvěl korejský způsob porážky prasat. Aby bylo maso správně prokrvené a křehké, nahnali Korejci prase do dvorka a hodinu či dvě ho mlátili tyčemi, než ho ubili k smrti. Prasata při tom hrozně kvičela, bylo to slyšet daleko.

sopka

Sopka Pektusan

Asi nejpůsobivější místo v KLDR je sopka Pektusan, která hraje zároveň významnou roli posvátné hory v korejské mytologii, jak historické (jako místo zrození korejského národa), tak severokorejské (jako místo proti-japonského partyzánského odboje Kim Ir-sena, i místo narození jeho syna Kim Čong-ila). Pektusan je s 2744 m. n. m. nejvyšší hora Korejského poloostrova, a je to aktivní sopka se zatopeným kráterem – sopečným jezerem. Dodnes Pektusan považuji za jedno z nejkrásnějších míst, které jsem v životě navštívil. Na Pektusanu byly taky vtipné pomníky Kim Ir-senova boje proti Japoncům – třeba uprostřed lesa kulomet zasklený do vitríny s nápisem „Zde velký vůdce Kim postřílel 30 japonských okupantů“. Čeho jsem si všiml, i jako dítě, byl nedostatek tabulového skla. Většina domů, a to i hlavním městě, měla v oknech místo skla igelit. Severokorejci také nebyli zvyklí na auta na silnicích, takže se ani v Pchjongjangu moc nerozhlíželi před tím, než vkročili do vozovky. Otec si proto pořídil červené auto, aby byl co nejlépe vidět.

Jak dnes, v kontextu s mezinárodním povědomím, KLDR vnímáš svou optikou?
Korejci mají přísloví „když bojují velryby, odnese to kreveta“. Podobně jako česká kotlina byla Korea odedávna obklopena podstatně většími státy, což pro Korejce neznamenalo nic dobrého. Ani dnes to není jiné – KLDR přežívá jen díky podpoře Číny, jejíž komunistickou stranu ale severokorejský režim vnímá jako zaprodance, kteří sice vyzývají komunismus, ale zavedli kapitalismus. Čína preferuje mít na své hranici víceméně spřátelený nárazníkový stát a má zájem o severokorejské nerosty (železo, měď, uhlí, zlato, uran, vzácné nerosty). Jižní Korea si je velmi dobře vědoma nákladů, které by přineslo případné sjednocení a modernizace zaostalého severokorejského hospodářství, a samozřejmě i toho, že by se to s velkou pravděpodobností neobešlo bez potenciálně ještě nákladnějšího vojenského konfliktu. Japonským politikům se KLDR hodí jako strašák, ospravedlňující vojenské výdaje, snahu o „normalizaci“ země (čti možnost účastnit se vojenských operací po boku USA), a početné vojenské základny USA na japonském území. USA pak potřebují vojenské základny v Japonsku a Jižní Koreji, hlavně kvůli možnosti vedení vojenských operací jinde v Asii (např. v Afghánistánu), ale i kvůli narůstající moci Číny. I pro USA je „hrozba“ KLDR vítanou zástěrkou. A režim KLDR, což je hlavně Kimova rodina a několik set či tisíc nejvyšších stranických či armádních funkcionářů, má zájem na svém přežití a pokračování situace, kdy oni žijí v luxusu, zatímco většina z více než dvaceti miliónů Severokorejců ve větší či menší bídě. Nikdo tedy nemá na změně existující situace, kdy KLDR přežívá a pomalu buduje svůj jaderný arzenál, zájem.

sdedeckem

S dědou u pomníku Kim Irsena budovatele


Mohl bys nám, prosím, přiblížit současnou situaci v této zemi?
Při čtení zpráv o KLDR je třeba mít na paměti, že jde v podstatě o kastovní společnost. Režim velmi pečlivým způsobem vede evidenci obyvatelstva s tím, že každý je zařazen do jedné ze tří kategorií – podporující režim, váhající a nepřátelský (korejsky songbun). Tyto tři hlavní kategorie mají  řadu podkategorií, a zařazení jedince ovlivňuje jak rodinný původ (co předci dělali během japonské okupace a korejské války), tak i chování jednotlivce a jeho příbuzných. Podstatné je, že v první skupině je cca čtvrtina obyvatelstva, v prostřední něco přes polovinu a za nepřátele režim považuje třetinu Severokorejců. A je to právě tato třetina Severokorejců, která je nejen perzekvována samotným režimem, ale na kterou zároveň nejvíce dopadá nedostatek potravin i léků a mezinárodní sankce. Většina z „nepřátel“ byla vysídlena do horských oblastí v blízkosti hranic s Čínou, kde jsou nejtvrdší povětrnostní podmínky, a právě z nich se rekrutuje nejvíce uprchlíků, kterým se z KLDR přes Čínu daří dostávat do Jižní Koreje či jiných zemí, kde mohou získat azyl.

Michale, vrátil ses do KLDR i po Vašem odjezdu?
Ne, nevrátil. Když jsem studoval na univerzitě v Jižní Koreji, chtěl jsem jet na jednodenní autobusový zájezd přes demilitarizovanou zónu do Kaesongu. Než jsem se ale rozhoupal, došlo ke zhoršení vztahů mezi KLDR a Jižní Koreou (severokorejský voják zastřelil v KLDR jihokorejskou turistku, která se byla brzy ráno projít na pláži, a KLDR odmítla nechat Jihokorejce incident vyšetřit), a výlety z Jihu na Sever byly zastaveny. Byl jsem se pak alespoň podívat na KLDR z Jižní Koreje. Poprvé na zájezdu se školou, kdy jsme byli na prohlídce infiltračního tunelu, který KLDR tajně vyhloubila pod demilitarizovanou zónou (DMZ) v sedmdesátých letech, a na pozorovatelně jihokorejské armády těsně u demarkační linie, která od sebe Koreje odděluje. Podruhé jsem vyrazil na výšlap na jednu z nejsevernějších civilistům přístupných hor v okolí Soulu, a dohled DMZ a za dobrého počasí i KLDR.

nápis

Nápis na živém obraze: vpravo je Praha, uprostřed Hrad

Máš všeobecně ke Korejskému poloostrovu nějaký zvláštní vztah?
Ano, myslím, že se to tak dá říci (smích). Pokud vím, z dětí, kteří jsme společně vyrůstali v Pchjongjangu, jsem jediný, který se Koreji nějakým způsobem věnuje. Po vystudování VŠ v Čechách jsem nějakou dobu žil v zahraničí, ale táhlo mě to zpátky do Koreje. Nechtěl jsem ale na Sever, kde bych penězi podporoval tamní režim, ale ani na Jih jako turista. Nakonec jsem na jihokorejský venkov jel na tři měsíce jako dobrovolník přes INEX-SDA. V neziskovce, která se zabývá ekologickým vzděláváním, jsem učil angličtinu a pomáhal stavět ubytování pro studenty. Tři měsíce mi ale nestačily, po roce jsem sehnal stipendium, vystudoval magisterský program na univerzitě v Soulu. Protože mě zajímala současná Korea, studoval jsem na škole, která je odnoží vládního think-tanku, který byl zodpovědný za korejský hospodářský rozvoj a zároveň i za sledování severokorejského hospodářství.

Pokud si dobře uvědomuji, Tvá žena je Korejka, že? Můžeš nám říci něco bližšího o Vašem seznámení?
Ano, na konci dobrovolničení v Koreji jsem potkal i svoji budoucí ženu. Poměrně vtipně sehnala práci v Evropě, zatímco já jsem šel z Evropy studovat do Koreje. Takže jsme se prohodili, já byl v Asii a ona v Evropě, a nějakou chvíli to byl vztah na dálku. Teď už ale oba několik let žijeme v Praze.

Vím, že po Tobě budu chtít závěrem poměrně složitou věc, ale jistě následnou otázku slýcháš často: Jaká je Tvá osobní predikce budoucnosti KLDR?
Lidí, kteří komunistům v KLDR dávali rok, maximálně dva, a to už od začátku devadesátých let, je celá řada. Na druhou stranu kolaps komunismu v SSSR a východoevropských satelitech také nikdo na Západě nepředpokládal. Logickým závěrem je, že kolapsy režimů nelze jednoznačně předvídat. Troufnu si ale říci následující: V posledních několika desetiletích se KLDR vždy snažila nedostat se do závislosti na jednom jediném státu. Během studené války využívala Čínu i SSSR, a snažila se tak od obou „spojenců“ získat maximum, nejlépe v podobě pomoci či půjček. V devadesátých letech a na počátku minulé dekády pak v této situaci podporovatelů byla Čína, Jižní Korea (humanitární pomoc, společné projekty s KLDR), Japonsko (zčásti financovalo nedokončený mezinárodní projekt vybudování lehko-vodních reaktorů v KLDR) i USA (financovalo dodávky topného oleje do KLDR, humanitární pomoc). Nyní je KLDR téměř zcela závislá na Číně, takže bych očekával, že zlepšení vztahů s Jižní Koreou, Japonskem, USA či Ruskem má pro režim maximální prioritu. Tomu by odpovídala např. snaha KLDR obnovit turistické projekty s Jižní Koreou, a absence vojenských provokací vůči Jihu (nepočítaje v to jaderné a raketové aktivity) od roku 2010.

nápis

Pomník

Michale, mockrát Ti děkuji za velmi milý rozhovor a Tvé odborné komentáře. Ať se Ti daří!

Čtěte také:

Reklama