Michal Viewegh se narodil 31. března 1962 v Praze. Od roku 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (čeština, pedagogika) krátce učil na základní škole na Zbraslavi a od roku 1993 dva roky působil jako redaktor v nakladatelství Český spisovatel, které nakonec opustil a stal se spisovatelem z povolání.

 

Jeho knihy považuje řada kritiků za typickou ukázku brakové literatury, pravdou však zůstává, že je nejprodávanějším českým spisovatelem. Věnuje se především psaní románů, mezi které patří například: Báječná léta pod psa (1992), Výchova dívek v Čechách (1994), Účastníci zájezdu (1996), Román pro ženy (2001), Román pro muže  (2008)... V roce 1993 se stal držitelem Ceny Jiřího Ortena. 

 

Nedávno vám vyšla nová kniha Román pro muže, jak byste ji popsal?

Dá se to chápat třeba jako „příběh ženského zklamání ze světa řízeného partou přestárlých chlapů”. Román je k mužům velmi kritický – a právem.

 

Jak to vzniklo?

Ono to vzniklo jak nahodile, tak i přirozeně. Já jsem už dlouho dostával otázky, kdy napíšu Román pro muže, když jsem napsal Román pro ženy. Nějakou dobu jsem si myslel, že bych to napsal jako volné pokračování Románu pro ženy. Nakonec mě ale zlákala možnost napsat úplně nový příběh tří sourozenců, dvou bratrů a sestry. Nejstarší bratr je zkorumpovaný soudce, takže ten román má určitý společensko-kritický rozměr.

 

Má ten román nějakou skrytou pointu nebo myšlenku?

Myslím, že to je opravdu obraz mužského světa. Ne že by to byl obraz komplexní, to ne, ale tu část, kterou znám, ukazuje doufám pravdivě a zároveň dost nemilosrdně.

 

Je známo, že tvůrčí práce je vyčerpávající. Jak relaxujete?

Nemám žádné orientální relaxační techniky. Velmi rád vypadnu z domu nebo z bytu, protože psaní je osamělá práce, takže si večer s chutí sednu do kavárny s kamarády. Taky rád lyžuju.

 

Některé vaše knihy byly zfilmovány, jaký je váš názor na filmovou podobu příběhů?

Každý autor zfilmované knížky má různé námitky, to je přirozené. Když to ale přeženu, tak i špatný film je dobrou propagací knížky. Autoři by měli být rádi, že se filmaři zajímají o jejich knížky Já jsem rád, že ty moje někoho k něčemu inspirují.

 

Stalo se, že jste byl nějakou filmovou verzí zklamán nebo s ní byl nespokojen?

U prvních dvou filmů jsem si nepsal scénář, a prožíval jsem tudíž ono známé rozčarování, kdy postavy najednou mluví jinak, než jak si autor představoval. Právě proto jsem si začal psát scénáře sám, je to jediná cesta, jak autor může film ovlivnit. Teď ale přijde do kin film Případ nevěrné Kláry, který natočili  Italové, a tam jsem scénář nemohl psát, i když jsem chtěl – a s výsledkem nejsem úplně spokojený.

 

Tento film už je dotočený?

Už je dokončený. Česká premiéra by měla být na jaře nebo v létě.

 

Případ nevěrné Kláry pojednává o slavném spisovateli, který si najme soukromého detektiva a nechá sledovat vlastní ženu. To jste čerpal z vlastní zkušenosti?

Ať mi to věříte, nebo ne, nikdy jsem si nenajal soukromého detektiva. Moje žárlivost zatím nevybočila z běžného průměru, řekl bych. Jen jsem si to představil – a v tom románu jsem jako by vzal tu špinavou práci a dělám toho odporného žárlivce, který si detektiva najme. Ale naštěstí jsem to sám nezažil a doufám, že ani nezažiju.

 

Jaký druh literatury, nebo jakého autora máte nejraději?

Jsou desítky, ba stovky autorů, které mám rád. Už zhruba třicet let se snažím sledovat, co se v české a zejména světové próze děje. 

 

 

Jaký žánr je váš oblíbený při vlastní tvorbě?

Žánry střídám rád. Teď zrovna jsem se opět vrátil k povídkám, mělo by se to jmenovat Povídky o lásce. Vyjde to v říjnu příštího roku. Psal jsem parodie, fejetony, pohádky… Mám dvě malé holčičky, tak si říkám, že až dospějí do puberty, možná pro ně zkusím napsat i nějaký dívčí románek.

 

Učil jste na základní škole, co byl prvotní impuls, že jste se rozhodl ze školy odejít?

Když bych měl být jízlivý, tak to byl pan ředitel, s tím jsem si opravdu nerozuměl – a taky jsem dostal nabídku na místo redaktora české prózy v nakladatelství Český spisovatel. Tam jsem pracoval dva roky a v roce 1995 jsem odešel na volnou nohu s tím, že na rok zkusím, jestli se uživím – což naštěstí šlo tak dobře, že jsem u toho už zůstal – a doufám, že to na volné noze nějak doklepu. 

 

Vaše knihy se dobře prodávají i v zahraničí, v jaké zemi mají největší úspěch?

V některých zemích byly krátce i na seznamu bestsellerů. V Chorvatsku, Itálii či Rakousku mi vyšlo asi šest, sedm knížek a začínám tam patřit k relativně známějším autorům. 

 

Co v budoucnosti ještě chystáte?

Chtěl bych napsat deník 2010, po pěti letech od vydání Báječného roku. Taky přemýšlím o napsání velké románové grotesky o současné politice. A konečně bych chtěl zkusit původní scénář pro dobrou českou komedii.

 

Kde čerpáte inspiraci?

Tak když si vezmete těch dvacet knížek, co jsem napsal, u většiny z nich se to dá vcelku dobře dopátrat. Učil jsem na zbraslavské základní škole – a napsal jsem Výchovu dívek v Čechách. Absolvoval jsem patnáct zájezdů do ciziny – a napsal jsem Účastníky zájezdu. A tak dále.

 

Když dokončíte novou knihu, kdo je první, komu ji dáte přečíst?

Je to můj nakladatel a kamarád Martin Reiner a dále nakladatelský redaktor Miloš Voráč, to jsou dva lidé, kteří to čtou jako první.

 

A co manželka nebo vaši příbuzní?

Příbuzným to dávám číst, až když je to vydané aby nemohli mít nějaké připomínky a tak. Kdybych jim dal přečíst třeba Deník, tak to nikdy nevydám. 

 

Pořádáte autorská čtení, kde mají čtenáři možnost zjistit, kde a kdy toto čtení probíhá?

Na internetových stránkách www.viewegh.cz, tam je minimálně datum a město – to když ještě nevíme, kde přesně to bude probíhat.   

 

Co byste popřál našim čtenářkám?
Lepší muže než ty, o nichž píšu v posledním románu.

Foto archiv Michala Viewegha 

Reklama