Reklama

Letošní dovolené už pro většinu z nás skončily, nicméně čas volna si můžeme nyní nostalgicky prodloužit. Právě totiž vychází třetí díl knihy Retro, jenž je zaměřen tentokrát na dny odpočinku v dobách minulých. Jeho autorem není opět nikdo jiný než Michal Petrov.

S panem Petrovem jsem si povídala nad stránkami výpravné knihy Retro 3, jež nás během chvilky hravě vtáhla do atmosféry podnikových dovolených, devizových příslibů a uhelných prázdnin. A nejen to. V úžasné knize plné fotografií si najde každý „pamětník“ to své.

Retro 3

Hned v úvodu knihy mě osobně zaujala vaše vzpomínka na den, kdy začaly v devětasedmdesátém uhelné prázdniny. Taky si jej vybavuju (smích). Asi to byl pro školáky mimořádný zážitek.  Nicméně náš rozhovor bych chtěla začít jinou vaší vzpomínkou. Kdy vás úplně poprvé napadlo vytvořit televizní pořad Retro, jenž předcházel úspěšné řadě knih?
Taková věc vás smí napadnout teprve tehdy, když máte jistotu, že je takříkajíc „z čeho vařit“. Protože mít představu nestačí – kór v televizi, která zkrátka je vizuální médium a bez hýbacích obrázků nic neodehrajete. Tedy nic, co by stálo za řeč. Ale k té vaší otázce. Retro je typický vedlejší produkt. Když začínalo vysílání ČT24 bylo potřeba vyplnit asi desetiminutovou technickou pauzu před vysíláním Událostí. Během ní se připravovalo studio, ze kterého se tím pádem nedalo vysílat – bylo možné odbavit jen předtočené záležitosti.

  • Na ČT1 to bylo jednoduché – tam se vysílaly reklamy, jenže ty na zpravodajském kanálu neběžely – tam se pouštěly nesnesitelně dlouhé upoutávky na chystané pořady. V tu dobu diváci z nudy přepínali jinam, a to nás samozřejmě štvalo.

Takže bylo potřeba nasadit smysluplný pořad, který by je u programu čtyřiadvacítky udržel. Na takový ovšem zpravodajství nemělo peníze. Takže jsem přemýšlel, kde vzít něco, co by takřka nic nestálo, a bylo by to každý den nové. A když jsem vyčerpal veškerou svou fantazii na vymýšlení nové relace, jejíž výrobní náklady by se limitně blížily nule, a na nic jsem nepřišel, napadla mě celkem spásná myšlenka využít archiv. Aby ovšem vznikl pořad, který by byl každý den unikátní, muselo by se reprízovat něco, co se i dřív vysílalo na denní bázi.

RETRO  - Michal Petrov, foto: Karel Šalda pro JOTA

A to byly staré zprávy, tedy Televizní noviny a Aktuality. Začali jsme vyrábět desetiminutové sestřihy, které se vysílaly pod názvem „před 25 lety“. Televizní noviny a Aktuality měly ovšem ve své době dohromady skoro hodinovou stopáž, a tak při výrobě sestřihů vznikaly přebytky, které jsem si začal časem „odkládat“ stranou – už s tím dramaturgickým záměrem zužitkovat je v pořadu magazínového typu. Nepodařilo se mi ho prosadit do vysílání hned, ale nakonec to vyšlo. Ovšem upřímně řečeno, s knihami má společný jen název. Publikace Retro ČS mají úplně jinou strukturu, nejde o přetavené scénáře. To by byla naprostá holomajzna, ve které by se čtenář nevyznal. U pořadu si můžete dovolit týden co týden zásadně měnit téma, knížka tohle nesnese – tam musí jedna kapitola navazovat na druhou.

Děkuji za zajímavé vysvětlení a podívejme se tedy na tu nejnovější knihu RETRO 3. Potěšilo mě mimo jiné několik stránek věnovaných hudbě. Den, kdy jsem dostala svůj první magnetofon, také hned tak nezapomenu. Z radia jsem si nahrála písničku skupiny ABBA a dnes mohu říct, že to byla láska na celý život. Jak to bylo s vaším hudebním laděním v té době?
Hudbě bych mohl věnovat klidně celou knihu, ale je to záležitost natolik subjektivní, že bych takovou knížku napsal asi především sám sobě. Na druhou stranu hrála v našich životech tak zásadní roli, že jsem to téma nemohl úplně opominout. My jsme muziku, myslím, nebrali tak konzumentsky jako dnešní teenageři. Nám se do ní chtě nechtě promítaly postoje k té okolní rudé realitě. Muzika s sebou nesla silné prvky spiklenectví, zvlášť pokud šlo o zakázané nebo polozakázané kapely, a adrenalinové okamžiky, když jsme na černém trhu s deskami na Letné nebo v Kotcích utíkali před esenbáky.

Rozhovor pokračuje na další straně!


To je pravda - dobrodružné to shánění dobré muziky  bylo…
Z rádia rád vzpomínám na vysílání legendárního Větrníku, to už jelo stereo a já si nahrával muziku hlavně odtud – na už tehdy stařičký kotoučový magnetofon Sonet Duo. Byl to svátek, když se třeba rozhodli věnovat „řinčivému rocku“ a odehráli spoustu skladeb Led Zeppelin. Mě se líbil hlavně bigbít – Pink Floyd, Black Sabbath, Kiss, Jethro Tull, King Crimson, Judas Priest, Creedence, Deep Purple, uff – není možné všechno vyjmenovat.

  • Navíc do mojí puberty vstoupila nová vlna, takže se do uší dostávaly čerstvé kapely jako Duran Duran, Visage nebo Depeche Mode, znovuzrozený David Bowie.

I domácí scéna byla zajímavá: zbožňoval jsem Katapult a Abraxas, ale i Jasnou páku, Lauru, Garáž, Stromboli, Pražský výběr... Fakt tu nemáme tolik místa, aby bylo možné vyjmenovat všechno. Žili jsme sice za železnou oponou, ale věci z ciziny se sem přece jen dostávaly. A měli jsme ohromný přehled – díky vysíláním Rockpalastu, ale i Videotéky polské televize nebo vysílání Záhřebského rozhlasu nebo Bayern Drei. Ke spoustě věcí se vracím, i k těm z východu, momentálně třeba k srbské kapele Riblja Čorba, německým Puhdys, maďarským Hobo Blues Band nebo Omeze; některé kapely poslouchám stále bez přestávky – už zmíněný Abraxas by byl dobrý příklad, to je moje stálice – ta láska na celý život, jak říkáte. Ostatně vaše oblíbená ABBA byla geniální!

Retro 3

Tak listujme dál. Také částí knihy o focení a domácím vyvolávání fotek jste mě osobně velmi potěšil. Opět si dodnes pamatuju ten báječný pocit s nádechem až jakéhosi kouzla, když člověk pozoruje, jak se obrázek ve vývojce začíná postupně vykreslovat. Měli jsme doma veškeré vybavení a v zatemněné koupelně jsem strávila kus mládí… Vzpomínáte si na svou první fotografii, kterou jste pořídil? A mohu se zeptat, co na ni je?
Chodil jsem do temné komory se svým spolužákem Tomášem, a kdo ví – možná i tyhle společné chvíle přispěly k tomu, že je dnes mým švagrem. Máte pravdu, bylo to kouzlo, když se z toho bílého papíru začal vynořovat obraz. A taky to byl trochu nervák. Moje první fotka byl asi nějaký obrázek pořízený, když jsem byl ještě úplně malý a naši mi dovolili zatáhnout za spoušť jejich Flexarety. A počítám, že to bylo někde v Bulharsku u moře. Moje první fotky pocházejí taky tam odtud, začal jsem systematičtěji fotografovat, když jsem na černomořské pobřeží jezdil při studiích jako průvodce cestovní kanceláře Sport Turist. Znamenalo to absolvovat poměrně dlouhé cesty vlakem, za léto třeba dvakrát třikrát. Takže mám dodnes pár snímků z trasy přes Rumunsko, včetně hraničního přechodu s Jugoslávií na koruně přehrady Železná vrata. Bylo to opevněné místo s betonovými šikanami. Jezdím tamtudy často i dnes (to už samozřejmě autem) a panuje tam čilý provoz – změnilo se to k nepoznání. Jinak jsem poměrně hodně fotil svá děvčata, samozřejmě, ale to je asi tak banální, že to nestojí za řeč. To dělal tehdy každý kluk s foťákem.

V úvodu bylo řečeno, že Retro 3 se věnované dnům odpočinku, kam samozřejmě jednoznačně spadají dovolené. Mohli bychom vzpomínat na vepřové ve vlastní šťávě, které prostě chutnalo báječně, i když se jedlo studené na koleni ve vlaku, ale já bych vám touto cestou chtěla moc poděkovat za připomenutí toho, jak obtížné bylo cestovat za hranice, zejména ty západní. Lidé mají totiž někdy krátkou paměť a vzpomínají si spíš na to dobré. Máte třeba vy nějakou osobní příhodu z přechodu hranic a neodmyslitelné celní a pasové kontroly?
Já bych se toho vzpomínání na to dobré trochu zastal. Je to normální a jde o projev očistné funkce paměti. Nechtěl bych ji mít zanesenou jen bahnem. Byla to doba, kdy řada lidí byla mladá, zdravá, zamilovaná, úspěšná. Proč by se tedy za ní měli ohlížet jen ve zlém? Ta takřka povinnost vzpomínat na taková léta s odporem – jen kvůli časové shodě s obdobím socialismu – se mi z duše protiví. Vždycky říkám, že nostalgie sama o sobě špatná není, zlý je resentiment, to volání po starých pořádcích.

Retro 1Retro 2

Ano, přesně to jsem měla na mysli…
Pohraniční buzerace byla příšerná, člověk si při ní připadal strašně bezmocný. Jde to v Evropě bohužel zažít i dnes. Přejíždím často maďarsko-srbskou hranici a zejména obstrukce Maďarů si dnes nezadají. Kvůli nim se v létě stály až osmihodinové fronty, rodiny s malými dětmi to připravilo o den dovolené v místě bez jakéhokoli hygienického zázemí. A to, prosím, při výjezdu z Maďarska, kde o žádnou ochranu proti imigrantům nejde. Za časů železné opony byli ve východním bloku mistry-potížisty Rumuni. Když jim člověk nedal bakšiš (obvykle basu plzně), byli schopni odpojit vagon a nepustit ho dál. Jako průvodci se mi to stalo – stěhoval jsem své účastníky zájezdu z odstaveného do jiných lehátkových vozů. V každém kupé se totiž nechávalo šesté lůžko volné – aby bylo kam uložit kufry. Takže zavazadla musela do uličky, rodiny se musely rozdělit, spousta naštvaných lidí už tak dost sužovaných nepohodlím – v tom vedru, v Rumunsku už zpravidla i bez vody v umývárnách a na toaletách. Umíte si to asi představit. Já nakonec tu basu plzně sehnal v restauračním voze a vagon odstavený Rumuny kvůli technické závadě byl jako zázrakem v pořádku a směl pokračovat v cestě. Takže zase proběhlo stěhování a cesta pak mohla pokračovat v normálním aranžmá, naštěstí bez dalších komplikací až do bulharského Burgasu.

Michal Petrov, foto: Karel Šanda

foto: Karel Šanda

Já si to představit umím. Také jsme tam tak stáli v poli… a ještě do našeho odstaveného vagónu vlezli místní lidé, kteří na tom asi nebyli nejlépe, a žebrali… Ale pojďme k těm příjemnějším vzpomínkám na cestování vlakem. S nostalgií vzpomínám na večerní odjezd z blátivé Prahy a ranní probuzení do bílé nádhery pod Vysokými Tatrami. Kde jste trávil nejčastěji vy ty vaše „retro dovolené“? A kam se rád vracíte dnes?
I díky svému původu miluju Balkán. Táta byl Bulhar a milá povinnost udržovat vztahy s tamní částí rodiny připadla po jeho smrti mně. Mám v tom obrovské pochopení u své paní, která si ty končiny zamilovala rovněž. Jezdíme nejraději autem, to je člověk nejsvobodnější a máme značné územní přesahy – od Srbska po Anatolii. Je to nevyčerpatelný zdroj cílů plných orientální exotiky třeba v tureckých městech Amasya nebo Safranbolu, čarokrásné přírody ve Vračanském Balkánu, Rodopech nebo u Prespanských jezer a kýčovitého přímoří v thrácké Kavale. Z metropolí zbožňujeme Bělehrad a Istanbul, tam se vracíme neustále, nikdy neomrzí. U Bosporu jsme byli určitě víc než desetkrát. Pořád je ve mně hodně z toho kluka z bulharské vesnice a taky hodně táty, který byl námořník. Mimochodem, pokud chcete zažít opravdovou jízdu lehátkovým retrovlakem – a nejde o žádnou atrakci, ale běžný spoj – svezte se nočním rychlíkem z Budapešti do Bělehradu. Je to stejný vagon, jaké jezdily před třiceti lety. Ale věřte mi, že to ve skutečnosti vlastně ani moc zažít nechcete (smích). Nicméně vaši nostalgii chápu a sdílím. Jak říkám, nostalgie je dobrá. Má schopnost nabíjet.

Děkuji za rozhovor a ať se kniha dobře prodává.

Přečtěte si také: