Posedět chvíli se sympatickým hercem Michalem Dlouhým je snem nejedné ženy. Však mi také kolegyně v práci hned chtěly dělat doprovod, když zjistily, kam jdu. A řeknu vám, milé dámy, že realita je mnohem lepší než sen. Michal je totiž velmi příjemný společník, s kterým se dobře povídá o čemkoliv. Probrali jsme divadlo, pohádky, politiku, dabování Brada Pitta a samozřejmě nejvíce jeho novou hru Listopad, na kterou vás zve Divadlo ABC.

Ačkoliv má za sebou záviděníhodný seznam divadelních filmových i televizních rolí, nepochytil manýry některých celebrit. Na všechny otázky reagoval pozitivně a poctivě odpovídal, vše za uvolněné atmosféry. Opět se mi tedy potvrdilo, že čím člověk ve svém oboru více dokáže, tím méně se má potřebu někde předvádět.

  • A Michal Dlouhý je zkrátka PAN HEREC, jeho bratr je na něho tam nahoře jistě pyšný.

Michal Dlouhý, foto: Ondřej Pýcha

Na tiskové konferenci Městských divadel pražských, jež se konala k uvedení politické frašky Listopad od Davida Mameta, v které hrajete excelentně roli odcházejícího amerického prezidenta, jste řekl, že byste do politiky jít nechtěl, což chápu. Ale protože vás máme spojeného také s rolemi v několika pohádkách, tak mě napadla na úvod taková roztomilá otázka – když ne prezidentem, tak králem byste chtěl být?
A to i ano (směje se), to je něco jiného. Tam tu funkci navíc člověk zdědí nebo vyžení, je to přirozená cesta. To není ta mocenská hra, kterou známe a kde se musí do budoucna začít nějak úplně jinak, ale bohužel nevím jak. Kdybych věděl, tak rád napovím. Zřejmě musí nejdřív vyrůst úplně nová generace, která bude mít jiný charakter, jiné hodnoty. A pak můžeme doufat, že se to vše změní. Ale ten prohnilý stav není jen u nás, bohužel se jedná o celý svět, což není potěšující, ale na druhou stranu nemusíme plakat, že jen u nás je to tak špatné, že je to jen „výsada“ České republiky.

Zřejmě proto je hra Listopad, navzdory tomu, že se odehrává v Americe, velmi aktuální i u nás. A i když je samotná její podstata vlastně k pláči, musím říct, že jsem se tak dlouho nenasmála. Její autor David Mamet je ostatně dobře známý právě svým svérázným humorem a rafinovanou prací s jazykem. Zmiňoval jste, že text je velmi náročný, snad vůbec nejtěžší, co jste kdy dělal. Máte nějakou fintu, jak se takovou hru naučit?
Žádná finta neexistuje (směje se). Bohužel. Je to dřina a dřina, noci prosezené do rána. Znám kolegy, kteří mají fotografickou paměť, ale já to tam musím ukládat pomalu jako do banky. Ale zase to vydrží déle... Svůj význam mají samozřejmě zkoušky, kdy je text spojený s pohybem a obrazem. To, co se děje na jevišti, mi napovídá - jsou to vlastně takové berličky. Takže to je možná to KOUZLO, jinak je to práce jako každá jiná.

Michal Dlouhý, foto: archiv Městských divadel pražských

A v čem je tedy tato hra konkrétně náročnější?
Jde o konverzační komedii, kde základem je upovídanost. To znamená, že je založená na textu a na rychlosti. Nejtěžší jsou telefonáty, kdy já musím hrát i to, co se děje na druhé straně, aby divák pochopil, co se tam odehrává, i když to není slyšet... A ani já to neslyším...

Je pravda, že právě tyhle pasáže s telefonáty někomu jsem při generálce velmi obdivovala a jedním očkem také pozorovala režiséra Petra Svojtku, který seděl opodál. Jak se vám s ním vlastně pracuje? A měl byste třeba pro odlehčení nějakou zábavnou historku z natáčení, tedy ze zkoušek...
S Petrem Svojtkou dělám hrozně rád. Když ho rozzlobíme – a to my děláme rádi, tak po nás hází PET lahve naplněné vodou. A kdykoliv se nám povede, aby ta láhev naším směrem letěla, tak máme všichni dětinskou radost. Je to taková komická chvilka během vážné zkoušky, kdy se Petr prostě neudrží. Ale on už nám to dělá někdy i schválně, když si to zasloužíme, jen aby nám udělal tu radost, kterou z toho vždy máme.

Divadlu se věnujete řadu let. Změnilo se třeba nějak divadelní publikum za ty roky, co hrajete?
Publikum se mění pořád. To je také krásné na této práci, protože prakticky každý den hrajete pro někoho jiného. A herec musí během prvních pár minut zjistit, podle toho, jaká atmosféra prochází z hlediště, kdo tam vlastně sedí a vše tomu pak přizpůsobit, například zabarvit jinak projev.

Jinak mám radost, že v současné době chodí do divadla hodně mladých lidí a že chodí rádi. Děláme všechno proto, abychom je dostali vždy zpátky, a myslím, že se to daří. Ne nadarmo se říká, že divadlo je zrcadlo společnosti - a my jim ukazujeme skrz ty hry, jako je například Listopad, obraz té naší politiky a okolního světa. A oni se k tomu mohou postavit...

Michal Dlouhý, foto: P. Našic

Svůj charismatický hlas propůjčujete také zahraničním hercům. Jako žena se nemohu nezeptat: Jaké to je dabovat Brada Pitta?
Moc hezké, protože on je výborný herec a pokaždé hraje něco jiného a jinak. To se mi na něm líbí, že si vybírá role a nespoléhá se na to, že je krasavec, který hraje, ale vždy si vybere něco zajímavého, nějak se shodí, nějak se změní, a to mě na něm baví nejvíc. Těším se na každý jeho film, protože vždycky přinese něco nového.

Ovšem v současné době se rozhoduje, zdali budu ještě vůbec Pitta dabovat. Některá nenasytná dabingová studia nechtějí přistoupit na dohodu pravidel, která jim nabízíme, a pracují raději s amatéry, nebo s těmi „kolegy“, kterým je jedno, jak dabing v současné době vypadá.

Tak to držím palce. Bez vás by Brad Pitt nebyl co dříve. A jestli dovolíte ještě osobnější otázku, jak to děláte, abyste nepodlehl jako známý herec tlaku okolí? Vypadáte velmi vyrovnaně...
Výhodou je, že mám ženu, která není z hereckého prostředí,  takže já ten stabilizátor a ustalovač mám doma. Žiji normální život jako každý člověk a sem chodím jenom do práce, která mě baví. Navíc tohle povolání je pro mě vlastně terapie. Byl jsem hodně živé dítě a teď se prostě vyřádím na jevišti a domů přijdu jako beránek... Nicméně po každém představení tak hodinu, dvě, dojíždí emoce z jeviště, a to strávím tady v baru, a pak teprve jedu domů (směje se).

Vnímáte tedy nějak svou popularitu?
Co se týká té popularity, ona může být obtěžující, ale zároveň vám může pomoci, například na úřadech... (usmívá se).

To mi připomíná, že jste měl velmi sympatickou roli v pokračování seriálu Sanitka, na které se mnozí dívali rozpačitě. Mně se tedy líbila...
Nedávno jsem někde parkoval a vedle stála sanitka. Vyšli z ní kluci a říkali: Dobrý den, pane kolego, což mi udělalo radost, neboť nějaká kritika se ohledně profesních věcí objevila. Seriál byl natočen k poctě lidí, kteří na záchrance pracují. To totiž není povolání, je to poslání... Cílem tedy bylo, abychom je uctili za to, co dělají a jak to dělají...

A to se myslím povedlo.
Věřím, že ano. Navíc se dá říct, že lidi, kteří byli spokojení, tak to nikam nepíšou, takže se pak zdá, že jsou všude jen ta negativa, protože nespokojenci jsou vidět...

Rozumím vám, takto je to všude. Děkuji za váš čas a přeji co nejvíce pozitivních ohlasů na vše, co děláte. Já tedy odteďka všude říkám, jak bylo příjemné s vámi tento rozhovor dělat.

Přečtěte si také:

Reklama