V rozhovoru se skladatelem, zpěvákem a producentem Michalem Davidem jsme se dozvěděli, jak přijímá kritiku svých písní, a zda si o své tvorbě myslí, že je jednoduchá a poplatná. Povídali jsme si také o projektu dětského zájezdového muzikálu...

Na domácí hudební scéně má Michal David velice specifické místo. Mnoha lidmi je adorován a mnoha hanoben. Jedni ho považují za geniálního hitmakera, druzí jeho tvorbu odsuzují jako největší klišé. Myslím, že stejně jako má každý člověk nějaký názor na počasí, má také každý člověk názor na písničky Michala Davida. A v tom je jádro pudla - ať už jsou jakékoli, zná je každý!

S Michalem jsem se setkal v příjemné kavárně Bar&Books při příležitosti představování projektu Hlas ČeskoSlovenska, ve kterém bude dělat jednoho z koučů. A tak první otázky směřovaly právě k této nové televizní show...

Jak jste se dostal k projektu Hlas ČeskoSlovenska?
Byl jsem osloven televizí Nova a televizí Markíza, jestli bych do projektu chtěl jít. Nejdřív jsem si zjistil, co tento formát obnáší, protože jsem byl v nominacích do poroty třeba X faktoru či Super Star. Tam si myslím, že bych do toho nešel, ale tohle je něco jiného, jde o to, dělat někomu kouče, nikoli porotce. To mě zajímalo víc, protože s tím už nějaké zkušenosti mám. Už jsem se zúčastnil spousty castingů do muzikálů. Už jsem nějaké zpěváky coby producent vytvořil… Je to hozená rukavice, která mi připadla jako dobré spojení mezi televizí, mnou a tím pořadem.

Zmínil jste nominace na místa porotců či koučů. To slyším poprvé – je potřeba o tento post nějak soutěžit?
Soutěžit asi ne. Myslím si, že vytipují třeba deset lidí z showbyznysu, kteří by mohli zaujmout diváka a něco televizi přinést. Z těch deseti potom vybírají tu čtveřici jako takovou. Nemyslím si, že bychom byli osloveni jen my, reálně určitě oslovili další lidi z branže.

V soutěži tedy nebudou odborné posudky těch lidí, budete je jenom koučovat, ale ne hodnotit?
Samozřejmě, že tam budou odborné posudky. Uvidíte, jak ty lidi povedeme, jak každého interpreta zaškatulkujeme. Musíme odhadnout, co komu sedí za styl, jakou muziku má rád a jakou by rád dělal. Musíme ho stylizovat jak po hudební stránce, tak po stránce image – tedy vytvořit mu tým vizážistů, stylistů. Je nutné toho člověka komplexně vytvořit tak, aby zaujal nejen nás, ale i diváka.

Vy jste i producent, je nějaká šance, že vás někdo v soutěži zaujme natolik, že s ním navážete další spolupráci?
Určitě je. Jsou to lidé, kteří už skutečně něco umí – nejsou to lidé jen tak z ulice, kteří by padali do nějakých „pěchot“. Vybírali jsme si je jenom podle sluchu, neviděli je. Kromě hlasu pro mě bylo důležité, abych v jejich projevu pocítil nějakou osobnost, určité charisma. Takže i když ten hlas byl dobrý a třeba i školený, nemuselo to znamenat, že mě osloví. Naopak se hodně těším, že z té poslední šestky, která mi zbyde, vyberu alespoň dva, tři, se kterými budu dál pracovat. Hlas ČeskoSlovenska vyhraje jen jeden, ale i ty další možná využiji v nějakém muzikálu, když mě víc zaujmou, třeba jim i vyprodukuji cédéčko, vezmu některého z nich na své koncerty, natočím klip… Všechno je o tom, jestli se tam sejde všech pět „pé“.

Dal jsem možnost našim čtenářkám, položit vám otázku. Jedna naše čtenářka by se chtěla dozvědět víc o vašem dětském muzikálu…
Společne s Mirjam Landa jsme vytvořili muzikál  pro Five Angels , což je formace malých holek. Zatím je to všechno v jednání.

Miriam dělala texty?
Libreto, respektive zatím scénář. Mělo by se to jmenovat „Joy“ a měl by to být takový happeningový muzikál, jako byla Škola Rocku nebo High Scholl. Bude tam tedy nějaký konkurz, kde budou soutěžit kapely a jedna z nich vyhraje. Takže asi v tomto duchu. Něco, co zaujme až ne tak úplně teenagerovské, ale ještě mladší publikum. Pro děti se toho moc v téhle oblasti nedělá…

Vzpomínám si na nějaký muzikál také od Mirjam Landa…
Myslíte Dalmatiny… to byl sice muzikál, ale tohle chceme udělat ještě trochu jinak. U Dalmatinů se šlo v příběhu víc do hloubky. Tohle by mělo být hodně o tanci, o zpěvu, o tom, aby si děti s Five Angels ty písničky i zazpívaly…

Takže budou do děje nějak vtažení diváci?
Přesně tak. Bude to mít formu dětského představení.

Už víte, kde se to bude hrát?
Chtěli bychom udělat několik představení v divadle Broadway, ale dál by se to mělo hrát všude možně po republice. Nechceme, aby děti jezdily za námi, protože je to složité, ale naopak my chceme přijet za nimi.

Takže zájezdový muzikál…
Bude to takový zájezdový muzikál, což není tak úplně lehké vytvořit. Protože pokud jde někdo na muzikál, očekává, že to bude i výpravné, bude tam dobrá scéna, kostýmy… Pokud se do toho pustíme, musíme sehnat peníze od investorů a sponzorů, aby se to dalo zrealizovat.

Tak alespoň odhadem nějakou časovou periodu?
Časová perioda  - pokud se dohodneme s investory, tak bych to rád začal dělat příští měsíc. Zkoušet bychom mohli začít koncem dubna a 15. května by mohla být premiéra. Pokud všechno dobře dopadne.

Koho byste si tam přál za účinkující?
Je tam několik rolí. Jednak jsou to Five Angels, kteří nebudou mít žádnou alternaci. Pak je tam role školníka, učitelů, ředitelky, nebo ředitele, dědeček jedné z těch holek, nějací rodiče.

A už tedy alespoň tušíte, koho dalšího oslovíte – přeci jen muzikáloví zpěváci většinou hrají v jednom městě, nejezdí na turné jako kapely…
Berme to tak, že se pojede někam na tři čtyři dny a pak zase dál. Nebude to vyloženě koncertní záležitost – pokaždé v jiném městě. To se nedá úplně srovnávat. Už jsme jednali třeba s Pepou Vojtkem, Pavlem Vítkem, prostě lidmi, kteří by se nám líbili, hodili a sehráli tam roli dospělého – aby to bylo i rodinné.

Co vy – zahrajete si?
Určitě ne. Ani v jednom svém muzikálu jsem nehrál a ani nechci. Nějak mě to neláká. Mám rád koncertní činnost, kde se mohu hodně bavit a improvizovat. Tohle jsou jasně dané věci, kde moc prostoru pro improvizaci není. Bylo by to pro mě hodně svazující.

Jeden z dalších dotazů od čtenářek byl: Co vy sám posloucháte?
Budete se možná divit, ale neposlouchám moc popík jako takový. Poslouchám jazz, kapely 80. let Steely Dan, Saga, Jethro Tall, zkrátka kapely, na kterých jsem vyrůstal. Ve třinácti, čtrnácti jsem měl kapelu, kde jsme hráli Zeppeliny, Black Sabbathy, Sweety… všechny tyhle slavný hardrockový kapely, na kterých jsem odkojenej. Zpíval nám tam Jakub Smolík, Aleš Brychta občas.

VIDEO: Co poslouchá Michal David?

A co že jste se vrhnul na popík?
To vám vysvětlím, po čase jsem se vrhnul na jazz, který mě vždycky zajímal…

Myslím, že jste dokonce studoval konzervatoř, ne?
Nedostudoval, protože jsem v té době hrál v Krokách, když tam zpívala Jana Kratochvílová. Tak jsem neměl tolik času, kolik by si asi profesoři představovali. Nicméně, založil jsem tehdy jazzovou kapelu. Doprovázel Janu Koubkovou – ta už dnes lidem asi tolik neřekne, ale byla to slavná jazzová zpěvačka. Jazz mě strašně bavil. Potom jsem v roce 1976 hrál na Pražských jazzových dnech a dostal cenu muzikanta roku. Přišel za mnou Pavel Trnavský, bubeník skupiny Kroky a přítel Jany Kratochvílové, že shání klávesáka do kapely a jestli bych se toho nechtěl ujmout. Tak jsem přišel na konkurz k Frantovi Janečkovi do garáže – byl jsem přijat a v šestnácti letech nastoupil do profesionální kapely.

Jak se vám líbí stávající činnost Jany Kratochvílové?
(Směje se) Janu mám moc rád. Prožil jsem s ní tři roky života a znám ji od „a“ do „z“ – je to skvělá ženská, tak správně prdlá. Teď už je jaksi mimo mísu, mimo to, co je považováno za normální život, ale je to její věc. Když se vidíme, zavzpomínáme na stará léta, kdy jsme spolu dělali. To mluví úplně normálně. V momentě, kdy zabředne do svého vesmíru, tak už mluví jinak. Je to její život a mně se to líbí – žije si po svém, je absolutně výjimečná, výstřední, není klišé, nezapadá do normálu a asi se jí to tak líbí, tak proč ne?

Kdysi jsem viděl film Byl jsem mladistvým intelektuálem, kde hrajete roli, která si dělá z vaší muziky vyloženě legraci. Ta hudba je představená vyloženě parodicky, nevadí vám to?
Je to parodie, je to recese. Byla to hozená rukavice, kterou jsem přijal. Oslovili mě mladí studenti a bylo to fajn. Někdo to možná může považovat za zesměšnění, ale pro mě to byla půvabná recese – rozhodně jsem to nebral jako znehodnocení toho, co dělám, nebo nějaký výsměch. Myslím, že to tak ani nebrali ti lidé, se kterými jsem to dělal. Bylo to prostě čisté. Je tam jasně řečeno, o co tam jde…

Dobře, v tomto filmu budiž, ale jsou lidé, kteří mají vaši hudbu za jednoduchou a poplatnou…
Ale jen do té doby, než jdou na večírek, dají si pár panáků a než začnou tančit. Jestli chtějí na něco tančit, tak na mojí muziku. Pak se tam hraje půl hodiny nebo hodinu David. Je to jen do té doby, než jsou intelektuálové v kravatách a musí si držet své pózy. V momentě, kdy se chtějí odvázat, nastoupím já. Je to takový trend. Jsme bavič, který chce a má bavit lidi. Když někam přijdou, chci, aby si zatančili a vyprávěli si ještě čtrnáct dní o tom, jaký zažili senzační večírek. Nikdy jsem netvrdil, že moje muzika je nějak extrémně umělecky hodnotná. Hraju jazz a zabývám se i jinými uměleckými směry – jsou daleko kvalitnější věci, než jsou moje písničky, co se týká náročnosti. Ale určitě svoji muziku nepovažuji za špatnou ani za málo hodnotnou. Každý si řekne: „Ony ty Davidovy písničky jsou takové jednoduché.“ Ale když vám předvedu, jak ta harmonie vypadá u piána a najednou zjistíte, kolik je tam tónů, tak vám dojde, že ta harmonie tak jednoduchá není. A to je právě ta hitovost. Jde o to, jestli chcete, aby se písnička stala hitem, anebo aby zapadla do neznáma.

Vám jde tedy hlavně o hit?
Vždycky jsem se snažil o to, abych psal hity. Má-li písnička mít svoji platnost, musí se dostat k posluchačům a mělo by ji poslouchat co nejvíc lidí.

Jak se stavíte k bulvárním médiím?
Nijak to nekomentuji. Bulváry jsou všude na světě, a kdo chce dělat showbyznys, tak s tím musí počítat. Nemám nic proti bulvárním novinářům, ani proti paparazzi – dělají svojí práci a pokud vás nachytají někde při něčem, co vám zrovna nesedí, tak se s tím musíte nějak vyrovnat. Spíš mě štve, že si, takové ty extrémní bulváry, vymýšlí a dávají vám do pusy něco, co jste nikdy neřekl. Myslím ale, že lidé, kteří se s tímhle neumí srovnat, ať raději nedělají showbyznys. Moje motto, které jsem odkoukal od Frankieho Sinatry, kterého když se ptali, co říká bulváru, co o něm píše, prohlásil: „Pište si o mně, co chcete. Hlavně nezkomolte moje jméno – jmenuju se Frank Sinatra!“

Čtěte také...

Reklama