Bulvár

Michaela Hrubá: Sběratelka pomíjivých okamžiků

Která z nás by nechtěla, aby její fotografie měly duši? Aby odrážely přesně tu jedinečnou atmosféru daného okamžiku... Nemám na mysli takové ty někdy až násilně naaranžované fotky z rodinných sešlostí a kamarádských večírků, které se snažíme zachytit, ale zcela náhodné okamžiky, které se mihnou naším životem a při kterých si uvědomujeme, že žijeme.

A vůbec to nemusí být v souvislosti s někým, koho známe. Naopak - čím jsme v tu chvíli osamělejší, tím více si uvědomujeme onu tajemnou krásu chvíle. Ale jdou takové věci vůbec zachytit? Nejsou až příliš pomíjivé, nepolapitelné jako motýl, který přelétá v naší blízkosti z kytky na kytku?

Právě takové otázky jsem kladla absolventce FF UK a studence ITF v Opavě, která se zaměřuje na reportážní fotografii. Jmenuje se Michaela Hrubá a známe se téměř neuvěřitelných třicet let.

Míšo, musím ti položit otázku, která je asi strašně neoriginální, ale je to nutné. Kdy jsi začala s focením? Marně jsem lovila v paměti a nakonec mi vyskočila ve spojitosti s tebou a focením jedna dávná vzpomínka, ale paradoxně jsem tehdy měla v ruce foťák já. Byla to chmelová brigáda na střední škole...
Na tu fotku si pamatuju! To byla ještě klasika, černobílý film. Fotím od té doby, kdy jsme s mojí sestrou dostaly dohromady k Vánocům náš první fotoaparát. Byla to skvělá bakelitová Corina. Bohužel to netrvalo moc dlouho, protože do půl roku jsme měly po foťáku. K focení jsem se znovu dostala až o pár let později, kdy jsem začala na fotografie zaznamenávat, jak naše dítko krásně roste. Bohužel jsem se ale focení dlouho nevěnovala natolik, jak bych chtěla. Znáš to, škola, rodina, práce....

foto: Michaela Hrubá - www.michaelahruba.cz

NEW YORK

Ano, moc dobře... Na tvém webu jsem si přečetla, že jsi zakládající členkou fotografické Skupiny [28]. Co to znamená? Jací lidé jsou tam sdruženi?
Jsou to lidé s podobným pohledem na fotografii. Dali jsme se dohromady na jednom workshopu s Antonínem Kratochvílem a vydrželo nám to už čtyři roky, což je na skutečnost, že většina z nás má kromě focení ještě také civilní povolání, docela výkon. Jsme volné sdružení, tzn., že máme každý svoje aktivity a občas se sejdeme při nějakém společném projektu. Teď například pracujeme na tématu život na vesnici. Každý z nás má „svoji“ vesnici, kam jezdí a snaží se zachytit život tak, jak jej vidí a vnímá. No a proč 28? No to proto, že fotíme objektivem 28. To znamená, že pokud chceš fotit lidi zblízka, tak k nim také opravdu blízko musíš jít a ne si je jen „přizoomovat“.

Na jednu ze svých výstav jsi zvala slovy „dovolte mi, abych vás vybídla k malému zastavení, zpomalení v dnešní uspěchané době, k zamyšlení nad věcmi kolem nás a pozvala vás na další výstavu“. Mně osobně to přijde krásné a lákavé pozvání, ale zeptám se zcela realisticky: Chodí v dnešní době hodně lidí na podobné akce? A co se v branži považuje za úspěch a tím teď nemyslím nějaké hmotné statky, ale takový ten uspokojivý pocit z dobře odvedené práce.
Já mám vždycky radost, když slyším, že je na nějaký koncert vyprodáno, že se nedostaneš na některá představení v rámci Febiofestu, protože už nejsou lístky a podobně. Je to důkaz toho, že to s námi ještě není tak špatné, že si lidé najdou čas a oželí peníze, které by mohli utratit i jinak. A tak je to i s výstavami. Myslím, že lidé na výstavy chodí a je to fajn.

A co je to úspěch? To nelze říci jednoznačně. Každý to má jinak. Někdo považuje za úspěch, když vydělá hodně peněz, někdo, když ho poznávají lidé. Já považuji za úspěch, když lidé pochopí, co jsem tím vlastně chtěla říci. Když jsem byla fotit v Černobylu a dala jsem se tam do řeči s jedním brazilským fotoreportérem o tom, jak to místo vnímáme, tak bylo pro mě velkým zadostiučiněním, když po nějaké době viděl moje fotky z Černobylu a řekl mi, že si prý přesně vybavil, co jsem mu o tom místě říkala a že to v těch fotkách viděl.

Tomu rozumím.... Zaujala mě na jedné pozvánce také slova „Každý si občas připadáme jako ve snu. Surreálno se nás dotýká na každém kroku, denně kolem sebe vidíme obrazy, které jakoby nepatřily do tohoto světa. Jde jen o to jejich divnost vycítit. Bystré oko s trochou cviku brzy odhalí dotek snu i ve zdánlivě banálních situacích. Jak dlouho ti trvalo, než sis splnila svůj sen, než se tvé oko natrénovalo na takové situace?
Sen jsem si splnila už tím, že mám možnost se věnovat tomu, co mě baví a co doufám, má nějaký smysl. Beru to jako obrovský dar. Je pravda, že si všímám věcí kolem sebe mnohem více od té doby, co fotím. Je to však pro mě to nekonečný proces. Nevím, jestli budu moci někdy říci, že už se není co učit.

foto: Michaela Hrubá - www.michaelahruba.cz

ČERNOBYL

Tvé fotografie mi přijdou jako takový němý a sympatický protest proti konzumu, jenž nás obklopuje. Nicméně všichni musíme platit ty složenky, mrchy jedny nenažrané, jak ráda cituji z jednoho milého českého filmu, takže se ptám, kde bereš peníze na tyto přízemní věci?
No ano, ani já nejsem výjimka a musím se nějak živit. Jak jsem již naznačovala, mám i já své civilní povolání. Dlouho jsem se věnovala marketingu a teď jsem zabrousila trochu i do obchodní sféry. Zatím o tom, že bych se fotografií živila, neuvažuji. Vím, že je to hodně těžké se focením uživit a nechci se ochudit o tu možnost fotit, co chci a jak chci.

Fotografiemi jsi přispěla mimo jiné do publikace „Pomáhat je radost“ humanitární organizace ADRA. Kniha obsahuje osm příběhů dobrovolníků, kteří ve svém volném čase navštěvují hospicy, nemocnice, mentálně postižené a pomáhají lidem bez nároku na honorář. Co ti tato životní kapitola dala?
Tato práce mi dala opravdu hodně. Především dobrý pocit z toho, že se najdou lidé, kteří zcela nesobecky věnují svůj čas těm, kteří jej potřebují. Může se to zdát banální, ale věř, že pro lidi, kteří žijí ze dne na den, kteří nemají nikoho, kdo by za nimi zašel, je přítomnost někoho, kdo jim předčítá, zajde s nimi na procházku a nebo je jen nechá vypovídat, darem k nezaplacení.

Tvoje zatím poslední výstava se jmenovala Čekání na zázrak. Co je podle tebe ten největší zázrak v lidském životě? Uměla bys ho popsat? Vyfotografovat? A jak vlastně člověk pozná, že se stal svědkem zázraku? Nemáme je tak trochu tendenci přehlížet?
Já se naučila vážit si spíše těch malých každodenních zázraků. Ty velké buď přijdou, a nebo také ne. Doufám, že tomu odpovídají i mé fotografie, které zachycují právě většinou ty drobné životní zázraky. Pracuji nyní na projektu, při kterém navštěvuji staré lidi v jedné vesnici v pohraničí a povídám si s nimi o životě. Manželský pár, který v příštím roce oslaví zlatou svatbu, osmdesátiletá paní, která má šest dětí, spoustu vnoučat a pravnoučat a ještě se stará o mentálně postiženou sousedku. Pro mě osobně bude největším zázrakem, když si budu moci ve stáří říci, že jsem svůj život nepromarnila.

foto: Michaela Hrubá - www.michaelahruba.cz

HAVANA

Fotila jsi na Kubě, v New Yorku, v Černobylu. Které místo na tebe nejvíce zapůsobilo a proč? A co je vlastně těžší vyfotit - téma, které na první pohled dýchá zvláštní atmosférou, nebo takovou tu obyčejnou chvíli, které až dobře udělaná fotka dodá jiný rozměr?
Fotit v atraktivním prostředí je divácky vždycky vděčnější, protože je zajímavá už tím, že zachycuje neznámé prostředí. Fotit v prostředí, které je každému běžně známé, navíc situace, které všichni zažíváme, je vždycky náročnější. O to je to však možná zajímavější. Fotit tak, jak to vidíš a ukázat lidem věci, kterých si třeba sami nevšimnou.

Havana, New York, Černobyl, každé z těchto míst na mě zapůsobilo trochu jinak, ale jedno měly společné. Zapůsobili na mě především lidé, kteří tam žijí. V Černobylu lidé, kteří se vrátili do uzavřené zóny a žijí zde v opuštěných vesnicích, ale kteří se s tebou rozdělí o to málo, co sami mají. Kubánci, kteří mají doteď potravinové lístky a hrdě tě zavedou k sobě domů, i když jejich domovy mají velmi často holé zdi a v lepším případě tam je aspoň postel a stůl. No a New York. Obávám se, že „můj“ New York je hodně odlišný od běžné představy o tomto městě. Na mých fotografiích není žádná Carrie Bradshaw. Ono také není divu, když jsem podle svého dobrého zvyku chodila i do míst, kam prý ani „normální“ Newyorčan nechodí :-)

Tak to jsi odvážná. Na to bych asi neměla... Je tu doba dovolených a my budeme cvakat stovky fotek tak, jak to umožňuje dnešní digitální výbava. Jak fotíš ty? A nemělo jistou poetiku to, když člověk dlouho přemýšlel nad každým záběrem, protože věděl, že má film na určitý počet snímků a že bude muset platit fotografický papír, atd?
No to určitě mělo. Když člověk přivezl deset filmů z dovolené, tak to už bylo opravdu něco. Člověk se rozmyslel, než zmáčknul spoušť. A ještě úžasnější bylo, když si v těch temných komorách provizorně vytvořených v panelákových koupelnách mezi koupáním jednotlivých členů rodiny ty filmy také vyvolal a fotky zvětšil. Nyní každý přiveze stovky fotografií a jedna od druhé se ani příliš neliší. Ale přiznám se, že také fotím na digitál. Pro mě je výhoda, že hned vidím, co jsem nafotila a nemusím si po příjezdu domu rvát vlasy, že je všechno špatně.

S tou koupelnou jsi mi připomněla naše studentská léta. Co jsem se neklečela u vany (smích) a ano, mělo to neskutečné kouzlo. Škoda, že ho dnešní generace nezažije. Ale zpět do současnosti. Nevím, zda ti to není prosti srsti, ale poradila bys nějakou lehce aplikovatelnou fintu, jak si třeba pořídit opravdu pěknou fotografii z nějakého vysněného výletu dejme tomu na hrad atd., nebo naopak jak taková místa rozhodně nefotit?
Zklamu tě. Žádnou podobnou fintu nemám. Zastávám názor, že každý má fotit především tak, aby byl s výsledkem spokojen především on sám a aby se s radostí na fotku za nějakou dobu podíval a vybavil si ty chvíle, kdy tam byl. A je na každém z nás, jestli je pro něj důležitý ten vysněný hrad v západu slunce a nebo osoba, která ho na výletě doprovázela.

Asi to tak bude. Děkuji za rozhovor.

A co vy, milé čtenářky, co/koho byste si nejraději vyfotily, kdybyste mohly cokoliv? Napište nám do komentářů, případně i to, jak vzpomínáte na vyvolávání klasických filmů. Je to nostalgie, že?

Přečtete si také:

   
19.07.2013 - Rozhovory - autor: Marcela Macáková

Komentáře:

  1. [11] Alla 11 [*]

    Fotím jen dovolené, při výletech a procházkách. Většinou přírodu a různé zajímavé situace.

    superkarma: 0 24.07.2013, 10:20:53
  2. avatar
    [10] Kahomar [*]

    Fotím ráda, byť fotky to jsou ryze amatérské. Ale jako vzpomínka na milá setkání, výlety...jsou dostačující

    superkarma: 0 24.07.2013, 09:38:36
  3. avatar
    [9] kobližka [*]

    Čerrnobílá fotka zůstane pořád lepší než barevná,ale znám někoho,kdo umí udělat rozhodně lepší fotky,než jsou tyhle....

    superkarma: 0 19.07.2013, 22:19:58
  4. avatar
    [8] Jindriska8 [*]

    Pěkné fotky!

    superkarma: 0 19.07.2013, 22:05:42
  5. avatar
    [7] marde [*]

    lenig — #3

    Také fotím vše, co vidím a co mi přijde zajímavéSml16

    superkarma: 0 19.07.2013, 21:34:42
  6. avatar
    [6] ondrasek74 [*]

    jo :-)

    superkarma: 0 19.07.2013, 20:52:38
  7. avatar
    [5] rusalka2008 [*]

    zajímavé momentky, taky ráda fotím

    superkarma: 0 19.07.2013, 11:49:42
  8. avatar
    [4] Hanula [*]

    Sml16krásné fotky - ta černobílá má něco do sebe....

    superkarma: 0 19.07.2013, 10:47:50
  9. avatar
    [3] lenig [*]

    lidicka — #2 já ráda fotím, ne sebe, ale přírodu, stavby, zvířata, lidi...

    1. na komentář reaguje marde — #7
    superkarma: 0 19.07.2013, 08:42:35
  10. [2] lidicka [*]

    Nejraději fotím svou rodinu při různých příležitostech. Já osobně se hrozně nerada fotím - každou fotku svou "přítomností" pokazímSml30Sml30Sml30

    1. na komentář reaguje lenig — #3
    superkarma: 0 19.07.2013, 07:08:45
  11. avatar
    [1] peetrax [*]

    Upřednostňuju spíš fotografie, kde je vidět celá scenérie nebo situace, která se odehrává. Tohle vypadá skoro jako umělecká (nebo rádoby umělecká) tvorba, ne jako reportážní. Sml15

    superkarma: 1 19.07.2013, 00:21:08

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme