Rodina

Mgr. Pavla Vopeláková, tajemnice Národního velitele Armády spásy

Po čase opět navazujeme na cyklus: Rozhovory s ženami, které projdou kolem nás bez povšimnutí, ale přesto jsou něčím zajímavé, nevšední a originální. Třeba svými koníčky, životním postojem, svým povoláním... a posláním.

uvodJako poslání bere svoji práci také Mgr. Pavla Vopeláková, sedmatřicetiletá žena, jejíž život je spojen nejen s rodinou, ale také s pomocí těm, kteří rodinu nemají, anebo se ocitli ve špatné životní situaci.
Už od svých šestnácti let pracuje, zpočátku jako dobrovolník, později jako profesionální pracovník, a dnes jako tajemnice Národního velitele, v organizaci zvané Armáda spásy. Organizace, na niž se mnozí z nás dívají skrz prsty, a přitom ani nevíme, co všechno je její náplní.
Pavla Vopeláková nám to vysvětlí.

Začněme rovnou vaší současnou funkcí: tajemnice Národního velitele Armády spásy. To zní velmi honosně. Co si máme konkrétně pod tímto pojmem představit? Co je náplní vaší práce?
Moje pracovní náplň by byla asi tak na tři stránky. Tak jen ve stručnosti, k náplni mé práce se váže financování, majetková agenda, právní agenda, kontakty s vládou, s ministerstvy, a vlastně také veškerá agenda, která je spjata s diářem Národního velitele Armády spásy, to znamená různé schůzky, slavností akce apod.

Vy tedy nepřicházíte přímo do kontaktu s lidmi, kteří pomoc AS potřebují?
V současnosti jsem už (to „už“ mi přijde jako takové nadřazené...) na pozici, když nejsem přímo v kontaktu s lidmi, kterým Armáda spásy pomáhá. Samozřejmě ale i já jsem si prošla od začátku úplně vším. Dnes však spíš ležím do noci v lejstrech, kdy plánuju projekty, například na otevření nového azylového domu. A když se pak takový projekt schválí a já jsem pozvána na jeho slavnostní otevření, mám velice dobrý pocit, že ty nekonečné hodiny v lejstrech a noční nebyly zbytečné.

Povězte nám něco o těch úplných začátcích.
Bylo mi 16 let, když mi moje velmi akční maminka oznámila, že do Ostravy se vrátila Armáda spásy a že se tam chce ucházet o zaměstnání. Byla profesí zdravotní sestřička a vždycky chtěla pomáhat lidem.

Pardon, „vrátila se do Ostravy Armáda spásy“? Ona tam ta organizace už někdy předtím byla?
Ano, Armáda spásy byla v Československu od roku 1919 do roku 1950, ale tehdejší komunistický režim její činnost násilně ukončil. Když se pak po revoluci vrátila, tak nejdříve začala fungovat v Praze, pak v Brně a potom v Ostravě.

praha

Armáda spásy začala fungovat v Praze...

A vy jste se tam tedy s maminkou už v těch šestnácti hlásila o zaměstnání?
Ne, to ještě ne, v té době jsem ještě studovala na střední zemědělské škole, ale šla jsem jen překontrolovat, kam to ta moje „bláznivá“ maminka zase nastoupila, co si to zase vymyslela.

V té době byl u nás pojem Armáda spásy dosti neznámý a dnes se na ni zase díváme spíš skrz prsty, máme ji spojenou s bezdomovci, s krabičáky.
Ano, bohužel. Ale to je velký omyl. Armáda spásy je mezinárodní organizace, která je připravena pomáhat všude tam, kde je potřeba. Samozřejmě v ČR jsou lidé bez domova hodně spojováni s Armádou spásy, ale my často říkáme, že našimi „klienty“ jsou lidé od kolébky až po hrob, protože kromě lidí bez domova se staráme také o maminky s dětmi, i úplnými miminky, kteří skutečně nemají kde bydlet a tu pomoc potřebují. 

Vraťme se ještě k Vám. Šestnáctileté holky mají většinou jiné zájmy než pomáhat potřebným lidem.
Já jsem byla vždycky asi jiná a také hodně ovlivněna právě maminkou. Byli jsme věřící rodina a pomáhat lidem jsem brala jako samozřejmost. Navíc mi práce v Armádě spásy připadala velmi atraktivní. Práci tam vedli cizinci, pořád tam byla nějaká návštěva ze zahraničí, prostě přijeli mladí lidé a začali malovat azylový dům, nebo přijela skupina mladých lidí z Holandska a začala pomáhat, to bylo něco naprosto nového. Když to řeknu zjednodušeně, najednou to křesťanství, které bylo do té doby zavřeno jen v kostelech, bylo všude kolem nás. Lidé nezištně pomáhali.

Armáda spásy je křesťanská organizace?
Ano. Vlastně je to církev.

celebrity

Do programu Armády spásy je zapojena řada známých osobností

Nějak mi tam nesedí ta šarže – Národní velitel.
Tím, že tato organizace vznikla už v roce 1865 v Londýně a hrozně rychle rostla, tak se uvažovalo, jak dál, jak to celé zvládnout a udržet. Tak si tehdy vlastně „adoptovali“ takovou tu vojenskou strukturu, která by byla jasná naprosto všem. Zakladatel se prohlásil generálem, ti, kteří s ním spolubojovali, byli vojáci, a potom se tomu dal pevný řád. Ono taky, když se v Anglii řekne Armáda spásy, tak vzhledem k téměř stopadesátileté tradici to není jako u nás, takové to skrz prsty, ale spíš je to spojeno s projevem uznání a určité hrdosti, protože je tam vidět obrovský kus práce a pomoci.

Vy jste byla také v Anglii?
Ano, ve dvaceti jsem odjela do Londýna pracovat jako dobrovolník do AS a bylo to jedno z nejúžasnějších období. Byly jsme tam tehdy tři stejně staré holky z různých zemí Evropy a měly jsme na starost zajištění chodu školení pro sociální pracovníky z Armády spásy. Zdokonalila jsem se v angličtině, ráda na to vzpomínám.

Když jste se vrátila, co jste dělala dál?
Po návratu, to bylo na začátku léta 1997, jsem začala zvažovat, co dál. Pak přišly povodně, které vytopily náš byteček v Ostravě Přívoze, a já jsem se rozhodla odejít do Prahy. Maminka z toho moc nadšená nebyla, teprve jsem se vrátila z Londýna a už zase jedu pryč. A tak jak byla v té ráži, tak mi naštvaně řekla, že když už jdu do té Prahy, tak ať si jdu alespoň hledat místo na Hrad, ať to mám z kopce dolů.

A šla jste?
Šla. To bych nebyla já, abych nevzala maminku za slovo. Hlásila jsem se do služeb paní Havlové, absolvovala jsem dokonce dva pohovory a dostala jsem se až do předposledního kola, jenže jsem měla málo zkušeností. Během dalšího týdne jsem pak obešla několik nemocnic a získala hned tři nabídky coby „herní terapeut“ na dětskou psychiatrii, na neurochirurgické dětské oddělené a také na recepční cizinecké kliniky. Ze zcela praktických, finančních důvodů jsem přijala tu poslední nabídku a téměř rok jsem pracovala v Nemocnici na Homolce na klinice pro cizince. Opět skvělá zkušenost. Po celou tu dobu jsem ale byla pořád v pravidelném kontaktu s Armádou spásy coby její člen církve.

Hodně mluvíte o mamince. A co Váš tatínek?
Můj táta měl velké problémy s alkoholem, ale na druhou stranu, když se nenapil, tak to byl velmi pracovitý a houževnatý člověk, měl tu nejkrásnější zahradu a byla s ním legrace. Myslím, že tu houževnatost mám po něm. A byť je to paradox, vlastně i tím, že hodně pil, tak můj budoucí život velmi ovlivnil. Nejen v tom, že můj vztah k alkoholu je samozřejmě naprosto nulový, ale také v tom smyslu, že když se tehdy na mě na té malé obci někdo díval skrz prsty: to je ta dcera alkoholika, tak já jsem si řekla: „A just, já vám ještě ukážu, že můžu být i jiná.“

Říkáte na malé obci, Vy nepocházíte z Ostravy?
Ne, vyrůstala jsem v Suchdole nad Odrou.

Čím jste chtěla být jako malá holčička?
Prodavačkou, také letuškou, takže možná ta uniforma tam asi podvědomě někde byla.

Mohla byste být i tou letuškou. Uniforma Vám sluší.
(smích) Tak právě s letuškami si nás často pletou. I když já jsem od počátku neměla nějak kladný vztah k uniformám, ale dneska už je to jiné než po revoluci, kdy měl člověk uniformu spjatou jen s režimem. Dneska už je to daleko volnější. Vždyť i v takovém McDonaldu, nebo v bance, nosí ženy uniformy.

Jaká jste byla v pubertě?
Hodně klidná, já jsem snad ani žádnou pubertu neměla. Vždycky jsem byla velmi zodpovědná, mám mladšího bráchu, takže jsem hodně pomáhala mamince, ani diskotéky mě nijak nezajímaly, spíš ten turisťák, klubovny, tábory… Dodnes mám ráda turistiku.

Na začátku jste zmínila, že jste byli věřící rodina? Vy sama tedy věříte v Boha?
Ano, jinak bych nepracovala v Armádě spásy, což je křesťanská organizace.

Když tedy existuje Bůh, jak může dopustit tolik utrpení? Třeba včetně toho, že maminky s malými dětmi nemají co jíst, nemají kde bydlet, jsou týrány. Čím si to zasloužily?
No, zasloužily… kdybychom šly úplně zpátky do Starého zákona, tak Eva vzala to zakázané jablko a nabídla ho Adamovi. Teď to samozřejmě hodně zjednodušuji, ale my lidé máme svobodnou vůli a hodně věcí kolem nás je o našem rozhodnutí, nebo rozhodnutí lidí okolo nás. Samozřejmě jsou v životě otázky, které si také kladu, ale víra v Boha je pro mě něco tak hmatatelného a blízkého, že mi to dává skutečně sílu, abych se snažila být lepší, anebo být tím, kým bych mohla být.

Zažila jste během své působnosti v AS nějakou příhodu, která se Vám vryla hluboko do paměti?
Byla jich spousta, ale nikdy nezapomenu třeba na Mirka, to byl mladý kluk, který neměl kde bydlet. Tehdy jsem působila právě v těch šestnácti letech v Ostravě, bylo to tuším o vánočních prázdninách a já jsem šla za mamkou a loupala jsem si pomeranč. Oloupala jsem ho prostě na měsíčky, a ten Mirek šel okolo, tak jsem se ho zeptala: „Nechcete?“ A on se najednou zničehonic rozplakal. Dospělý chlap a rozplakal se tam před šestnáctiletou holkou. Pak z něj vyšlo, že vyrůstal v dětské domově a ještě nikdy mu nikdo pomeranč neoloupal. Pro někoho malichernost, ale já jsem si tehdy uvědomila, že i obyčejné oloupání pomeranče znamená pro někoho strašně moc: „Na, tady máš, záleží mi na Tobě…“

Pěkný příběh. Máte i zkušenosti s lidmi, kteří vaše „dobré srdce“ moc neocení?
Ne že by přímo neocenili, kvůli tomu to člověk nedělá, ale vzpomínám si, to bylo právě krátce po tomto období, v roce 1994, to jsem pracovala v romských částech Ostravy jako pracovník pro děti a mládež a mým úkolem bylo pomáhat při realizaci jejich volnočasových aktivit. A tehdy za mnou přišli někteří rodiče, že jsme jim zmanipulovali jejich dítě, a to už nechce krást.

To muselo být někdy o strach.
Někdy ano. Ale v těchto částech, dnes se tomu říká vyloučené lokality, jsou ty aktivity důležité. Připravovat děti do školy, organizovat jim volný čas, protože oni na to většinou doma nemají prostor ani podmínky. Žije jich v domácnosti několik rodin, a to dítě tam nemá žádný svůj stůl, žádný svůj kout.

To je jako boj s větrnými mlýny.
Je. A musí se hlavně zapojit obě strany

Pojďme k vaší rodině. Vy jste vdaná?
Jsem šťastně vdaná devátý rok. S manželem jsme se poznali na výcviku psychosociálního intervenčního týmu, což je tým proškolených lidí, který pak pomáhá při různých neštěstích, jako jsou povodně, hromadné nehody a jiné nešťastné události, tak my s tím člověkem mluvíme a poskytujeme mu nějakou psychosociální oporu.

Manžel pracuje také v Armádě spásy?
Manžel se seznámil s Armádou spásy právě na tom výcviku, protože nás tam za organizaci bylo několik. V té době byl ale ženatý a byl kazatelem a rovněž kaplanem ve věznici. Osudovým pak bylo naše „opětovné“ setkání v době, kdy už byl rozvedený. Vzali jsme se 1. 1. 2005 – možná symbolicky „nový rok, nový začátek“?, máme spolu dvě děti, šestiletého Šimonka a Emičce je rok a tři čtvrtě. Z prvního manželství má manžel patnáctiletého syna Jakuba a sedmnáctiletou Annu, která bydlí také s námi.

holcicka

s Emičkou

Takže vychováváte tři děti.
Dá se to tak říct, i když s Ankou jsme spíš kamarádky. Já se nehraju na nějakou její náhradní maminku, ona má se svojí maminkou hezký vztah.

Jste šťastná a spokojená?
Jsem šťastná, že můžu říct, že jsem šťastná a spokojená. Mám rodinu, kterou miluji, a dělám práci, která má smysl a která je pro mě posláním.

rodinn

rodinné foto

Děkuji za rozhovor, a ať se Vám i nadále daří.

Náplň práce Armády spásy

  • Služby pro lidi bez domova:
    azylové domy, noclehárny, nízkoprahová denní centra

    Azylové domy slouží jako ubytovny pro lidi bez domova, kteří se z různých příčin ocitli v extrémní sociální situaci a kteří nejsou schopni tuto situaci sami bez cizí pomoci řešit.
  • Sbory a komunitní centra
    Cílem komunitních center je poskytnout prostory, kam může od pondělí do pátku přijít kdokoli, kdo hledá sociální pomoc, společenství v osamělosti či místo pro setkávání s druhými lidmi. Sbory poskytují duchovní programy, pastorační poradenství aj.
  • Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (6 – 26 let) – poskytují služby všem dětem a mládeži, kteří jsou ohroženi důsledky nežádoucích sociálních vlivů a možností sociálního vyloučení.
  • Domov Přístav I a II
    Domov Přístav I a Přístav II jsou pobytová zařízení se zvláštním režimem pro lidi bez domova v seniorském věku. Snažíme se reagovat na potřeby a specifika jednotlivých uživatelů a tomu také upravovat režim domova. Věříme, že se zde mohou cítit dobře - jako doma.
  • Vězeňská péče
    V ojedinělých případech se setkáváme i s rodinnými příslušníky odsouzených, abychom jim vyjádřili podporu. Lidem propuštěným z výkonu trestu v některých případech doporučujeme nebo zajišťujeme ubytování v azylových domech Armády spásy.

a další....

www.armadaspasy.cz

foto: Jana Jirušová, Lenka Hatašová

Přečtěte si také:

   
26.04.2013 - Rodina - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. [15] Izzy [*]

    V této pozici člověk potřebuje i kvalitní notebook. Odolné notebooky pro armádní jednotky jsem viděla na internetu. Mají řadu výhod.

    superkarma: 0 29.06.2015, 15:39:10
  2. avatar
    [14] gerda [*]

    Fajn rozhovor a moc děkuju za zmínku o reakci romských rodičů dětí, které se AS snažila přivést na správnou cestu. O AS se toho člověk příliš nedoví, já žiju v představách kabaretní písničky "My jsme Armáda spásy, k nám ať se každý hlásí, my potřem pivo,víno, šatrézu, alaš rum. My chcem pro padlé dívky morální zřídit chlívky, a doufáme, že vláda zabere pro nás dům!" (E. Bass??)Sml80

    superkarma: 0 14.05.2013, 08:28:13
  3. [13] telelot [*]

    záslužná práce, jen to někdy "druhá strana" pěkně zneužívá...Sml22

    superkarma: 0 28.04.2013, 18:01:24
  4. [12] Trefa [*]

    Trefa:velmi zasluzna prace.diky za ni.velmi pekny clanek.

    superkarma: 0 28.04.2013, 16:27:32
  5. avatar
    [11] hubajda [*]

    peknej clanek je dobre ze jeste takovi lide jsou tady

    superkarma: 0 28.04.2013, 11:50:33
  6. avatar
    [10] Barbucháč [*]

    pěkný rozhovorSml67 četl se skoro sámSml16 

    ten cyklus je zajímavý, jen v něm pokračujteSml67 je potřeba abychom věděli, že takoví lidé mezi námi jsouSml22

    číst pořád o nějakých rychlokvaškách ze superstár se už prostě zajídá

    superkarma: 0 27.04.2013, 13:04:41
  7. avatar
    [9] kobližka [*]

    Jejda - Sml30,já četla místo  "tajemnice" Národního velitele Armády spásy  "tasemnice" Sml30 a to je sakra rozdíl....

    superkarma: 0 26.04.2013, 15:29:09
  8. avatar
    [8] Jindriska8 [*]

    Pěkný rozhovorSml59

    superkarma: 0 26.04.2013, 13:32:23
  9. avatar
    [7] samecka [*]

    margot — #4 pokecat se citronem.RYCHLE!!!Sml16

    superkarma: 0 26.04.2013, 10:13:01
  10. avatar
    [6] marde [*]

    To je opravdu záslužná práceSml22

    superkarma: 0 26.04.2013, 10:07:39
  11. avatar
    [5] peetrax [*]

    Moc hezký rozhovor! Ať je Pavla i dál takhle spokojená. Sml16

    superkarma: 0 26.04.2013, 10:00:41
  12. avatar
    [4] margot [*]

    samecka — #3 tak lepší, než se pokecat tím pomerančem - to se blbě pereSml57

    1. na komentář reaguje samecka — #7
    superkarma: 0 26.04.2013, 09:59:59
  13. avatar
    [3] samecka [*]

    Nemohla jsem dočíst,u pomeranče mi vyletěly slzy až na tričko.Smekám.Sml25

    1. na komentář reaguje margot — #4
    superkarma: 0 26.04.2013, 09:38:39
  14. avatar
    [2] ToraToraTora [*]

    Tohle jsou skutečné osobnosti Sml67

    superkarma: 0 26.04.2013, 09:20:48
  15. avatar
    [1] margot [*]

    děkuji za krásný rozhovorSml67 a vůbec nápad na cyklus rozhovorů o těchto výjimečných ženách se mi velmi líbíSml67

    superkarma: 0 26.04.2013, 08:24:15

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme