Reklama

S Janem Mazánkem, vinařem a zakladatelem kanceláře Česká pohoda, neputujeme po našich zemích, ale po Rakousku. Kniha, kterou Jan Mazánek napsal, se jmenuje Cesta za vinným snem, a úryvky z ní vychází jako seriál každý pátek v rubrice Cestování magazínu Žena-in.

V těchto úryvcích najdete vždy nápovědu pro otázku v Soutěži o dovolenou za 10.000 korun!

Další úryvek...

Mezi vinicemi údolí Kamptal

Ráno vyrážíme vlakem do Schönfeldu a z Schönfeldu tlačíme kola vinicemi do kopců k osadě Mollands. Obloha ztratila svou včerejší modř, ale pořád je příjemně. Energii na stoupání čerpáme ze skvělých vín, která jsme ochutnali v Schönfeldu ke svačině, a také z hroznů, které cestou neustále uzobáváme. Byl to dobrý nápad vydat se za vínem v tomto čase zrání a sklízení hroznů. Cestou z Mollands napravuji jeden z nedostatků cesty minulé a fotím tu kouzelnou cestu vinicemi směrem k Langelois. Některé už se začínají zbarvovat...

Kamptal

Symbióza starého, tradičního s moderním.

Kamptal

Cestou z Mollands fotím tu kouzelnou cestu vinicemi směrem k Langelois…

Kamptal

Magická místa zvoucí k odpočinku zdobí a zpříjemňují cestu po pláni nad údolím Kamptal.

Kamptal

Ale nejen cesty mezi vinicemi se v Kamptalu vinou a vlní.

Kamptal

Sklepní ulice (Kellergasse) v Zöbingu v údolí  Kamptal.

V Langelois se kamptalská vinná cyklostezka štěpí na dvě větve. Chvíli váháme a pak volíme větev západní. Tušíme sice, že to bude trochu do kopce, ale ta jihovýchodní vede skoro podél železniční trati, kterou jsme přijížděli, a tak už to tam vlastně skoro známe. Tušení nás neklame a je to opravdu „trochu do kopce“. I vyhlížení heurige pro dnešní oběd je trochu delší, než jsme si představovali. Ale trpělivost růže přináší a heurige stojí opravdu za to.

Kamptal

Náměstí v Langelois, prý největší vinařské obci v Dolním Rakousku.

Kamptal

Tady už je dobře, největší stoupání je za námi.

Heurige na konci Dlouhého pole

Náš heurige je úplně na konci strašlivě dlouhé vesnice. Na konci Lengenfeldu. Nevím, proč ne Langenfeldu - Dlouhého pole - to by sedělo. Asi ze stejného důvodu, proč se náš pan domácí Šťastný teď jmenuje Stastny. Už jsme nedoufali, že jedeme dobře a že ho objevíme. Stojí na malém kopečku na krátké odbočce od hlavní cesty, po které jedeme.

Že se to přece jen podařilo, to poznáváme snadno a rychle a nade všechnu pochybnost. Pár šlápnutí do pedálů před námi jedou dvě cyklistky - domácí, nejsou to turistky, poutníci po kamptálské vinné cestě, jako my. A na té nenápadné křižovatce, kde není žádný ukazatel, odbočují. A jak se k nám při tom odbočení natáčejí z profilu, vidíme jejich rozesmáté a natěšené obličeje. A také hezké obličeje, abych nezapomněl! Bez váhání směřují ke stejně nenápadnému domku na kopečku. „Ty jedou najisto!“ povídám tátovi. Jely!

Kamptal

Bez váhání směřují ke stejně nenápadnému domku na kopečku…

Kamptal

…my  dáváme přednost posezení na zahradě na jednoduchých dřevěných lavicích.

Nevinná ochutnávka vinných nápojů

Jednoduchý domek v sobě skrývá překvapivě rozlehlý a vyparáděný šenk. V něm mizí naše chvilkové průvodkyně, vinné sirény. My ale dáváme přednost posezení na zahradě na jednoduchých dřevěných lavicích. Odbočujeme tentokrát i od svých zvyklostí a záměru ochutnat co nejširší spektrum rakouských veltlínů, ryzlinků a občas i nějakých jiných odrůd a ochutnáváme místní vinné speciality. Myslím, že to byl tátův nápad a nebylo to jedinkrát, kdy táta prokázal svou dobrodružnou a objevitelskou povahu. Koštujeme Spritzer - to je náš střik, další míchané nápoje - víno s různými limonádami a také burčák, kterému se tady říká Sturm - bouře. Správně načasovat podávání burčáku, to je docela kumšt. Aby to už nebyl takový ten dámský, jen lehce nakvašený mošt, ani už překlopený burčák, takové „skorovíno“, co ale ještě vínem není, a tak nemá jeho barvu, jiskru, vůni ani chuť. A ani kouzlo. Tenhle byl přesně akorát!

Kromě bohaté nabídky vinných nápojů stojí v tomto heurige za pozornost i obsluhující chasník - zřejmě majitel nebo majitel - junior. Bodrý sedlák s širokým úsměvem, takový ten typ, u něhož si neumíte představit, že by se taky někdy mohl mračit, nedejbože rozčílit. V krátkých kožených kalhotách, že se člověk mimoděk rozhlédne kolem sebe, zda nespatří vysoké alpské štíty, jako důkaz toho, že jsme zabloudili na nějakou tyrolskou Almhüte (horskou chatu). Ostatně toto podezření podporuje i to, co na horalovi zaujme ze všeho nejvíc - jeho obrovitá lýtka. Na pěkná lýtka bývá pěkný pohled, každou chvíli se člověk na nějaká se zalíbením zadívá. Ale ještě se mi nestalo, aby mě takhle zaujala lýtka mužská. Spíše chlapská. V Tyrolsku jsme nebyli, ale ten chlapík sem odněkud z hor určitě zabloudil. V těch lýtkách se mu rýsoval Grossglockner, Matterhorn, Mont Blanc, Jungfrau a desítky dalších alpských veleštítů.

A ještě jedna věc nás v tomhle heurige na konci dlouhého pole zaujala. Dobrá nálada, všudypřítomné úsměvy a smích, vstřícnost a ochota Rakušanů. Ono už to bylo cítit dřív, ale tady jsme si to tak nějak více uvědomili. Nejprve ty rozesmáté sirény, které pro nás to hledané heurige objevily, pak rozšafný a ochotný majitel šenku.

Když nám přinesl šenkýř svačinu, chceme si ji vyfotit. Vytahuji foťák a připravuji si záběr táty se sklenicí střiku nad vinařskou svačinou. Od protějšího stolu se náhle prudce vztyčuje chlap - uhlazený typ ve vytříbeném obleku s kravatou, co na první pohled mnoho sympatií nevzbuzuje. „Moment, Moment,“ mává divoce rukama. „Zusammen, zusammen!“ Ukazuji mu, kde se mačká spoušť, a nesympatický sympaťák nám pořizuje společné foto z heurige.

Elixír mládí

Jan MazánekChvíli poté si k vedlejšímu stolu přisedá další sluníčko - žena, středního věku, zářící úsměvem na všechny strany. Ale opravdovým úsměvem. Ne takovým tím umělým úsměvem manekýn. To poznáte. I ten věk nás zaujal. Při příchodu jsme ji odhadli na něco málo přes pětadvacet. Ale jak se tak na ni, rádi, díváme, pomalu po troškách přidáváme. Kolem zářících očí se jí už rýsují vrásky, ale na kráse a hlavně kouzlu jí nemají šanci nic ubrat. Nakonec usuzujeme, že bude mít kolem čtyřicítky. Možná i trošku víc. Vidíte, dámy, kolik let vám, při prvním dojmu, může ubrat zářivý úsměv od srdce?

Tak tady v heurige v Lengenfeldu nás ta dobrá nálada a srdečnost nejvíce zaujaly - bylo jich tam hodně v jednom okamžiku. A od té doby jsme si jich více všímali. A těšili se z nich. A tak tedy děkujeme - rozesmátým sirénám, co zavedou zbloudilé poutníky do toho nejsprávnějšího šenku, rozšafnému horalovi, zářící paní i ochotnému fotografovi v kravatě. A dalším tisícům našich jižních sousedů, kteří kolem sebe tak bezděčně vyzařují pohodu a přenášejí ji dál.

Jan Mazánek, Z knihy Cesta za vinným snem

Kam dál?

Soutěž o zájezd za 10.000 korun!

Soutěž o 10 knih Cesta za vinným snem!

  • Zaujalo vás vyprávění Jana Mazánka? Chcete získat knihu Cesta za vinným snem? Není nic lehčího, klikněte na následující odkaz a držte se instrukcí: Vyhrajte cestu za vinným snem!