Reklama

Násilí na ženách, problém, o kterém leckdo ví, ale téměř nikdo nemluví. My jsme si o něm promluvili. V následujícím rozhovoru si přečtete, proč týrané ženy zůstávají se svými muži a co dělat, pokud se rozhodnou odejít.

O prolomení ledů dlouhodobě usiluje řada neziskových organizací. V pátek 10. prosince skončila mezinárodní akce s názvem 16 akčních dní proti násilí na ženách, ke které se každoročně připojuje KOORDONA, Koalice organizací proti domácímu násilí, volné sdružení neziskových organizací, jejichž společným tématem je právě násilí na ženách.

A právě v pátek jsem zasedla s Jindřiškou Krpálkovou, která je letos podepsána pod tiskovou zprávou Koordnony jako kontaktní osoba, a s její kolegyní Karolinou Pomichálkovou, abychom k tématu pohovořily. Obě tyto ženy jsou pracovnicemi Arcidiecézní charity Praha - projektu Magdala. Projekt Magdala se od roku 1998 zabývá všestrannou pomocí osobám, které zažily násilí, především ženám a jejich dětem. Projekt Magdala je členem Kordony.

Proč jste vlastně zorganizovali 16 dní proti násilí na ženách?
Koorodona je organizuje každý rok, takže i letos. Je vtom určitá síla, když víte, že ve stejné době neziskovky všude na světě se do akce zapojují.

Násilí může být namířeno proti komukoliv. Proti mužům, ženám, dětem, v posledních letech se vyjevuje, že se často děje proti seniorům. Ale nejčastěji na ženách a dětech. Násilí na ženách zahrnuje například domácí násilí, obchod s lidmi, sexuální násilí, nucené sňatky. V rámci těch 16 dnů proti násilí probíhaly různé přednášky, koncerty a podobně, které organizace sdružené v Koordoně pořádaly. Akce jsou zaměřené na to, aby oslovily veřejnost a ukázaly, že ten problém stále trvá a že je potřeba s ním něco dělat.

V tiskové zprávě, kterou jsme k této příležitosti vydali, jsme se snažili upozornit na to, že v listopadu tohoto roku předložený návrh Národního akčního plánu prevence domácího násilí vláda České republiky odmítla řešit a vrátila k přepracování. Národní akční plán vychází ze zkušeností českých i zahraničních a po vzoru ostatních evropských zemí řeší danou problematiku komplexním způsobem.

Myslíte, že informovanost české společnosti o násilí na ženách je dobrá?
Ne, stále ještě dobrá není. Zdaleka ne taková, jaká by měla být. Ve společnosti kolují spíše mýty, všelijak zkreslené představy, vtípky. Je však třeba říci, že po těch všech mnohaletých snahách neziskových organizací a především po roce 2007, kdy byl právě pod tlakem těchto organizací zaveden institut vykázání násilné osoby ze společného obydlí a zřízena ve všech krajích ČR tak zvaná intervenční centra, se situace přece jen trochu změnila, každoročně je vykázáno několik set násilných osob, existují programy pro pomoc ženám a dětem, dokonce se začínají objevovat programy pro násilné osoby.

Svým způsobem tato problematika vždycky bude tak trochu tabu, nepochopitelná, zakletá... Lidé se brání vzít vážně, že si ubližují často brutálním způsobem ti nejbližší, že jsou třeba rodiče nebo prarodiče schopni surově a dlouhodobě týrat nebo zneužívat své děti. Hodně lidí také nerozumí tomu, proč ženy, které zažívají domácí násilí, u svých násilných partnerů zůstávají, proč si to nechají líbit, a dokonce někdy se k nim i vracejí, když už se jim už jednou podařilo z násilného vztahu utéct.

Proč to tak je? Proč ony s ním vlastně zůstávají?
Vztah dvou lidí je nesmírně složitý a zvenku mu lze jen těžko porozumět. Často mají spolu děti a to, že spolu vychovávají děti, je hodně důležitý faktor. Jde o vztah násilné osoby, která postupně získá naprosto jedinečnou převahu ve všem nad osobou, která se stále více stává obětí násilí. Čím déle spolu takto žijí, tím více se vytváří taková zvláštní zamotaná závislost. Žena často doufá a věří, že se partner změní, nechce vzít dětem otce. Často jsou ve hře i důvody ekonomické. Žena ztratila veškeré kontakty, nepracuje, nemá své finance. Byt, veškerý majetek, všechno často patří násilníkovi. Ženy pak tedy mají málo odvahy s tím něco dělat, ta odvaha je menší a menší a dochází k tak zvané naučené bezmocnosti. To znamená, že kdykoliv ona něco zkusí, přijde za to trest, takže postupně se stává čím dál více apatickou.

Ale někdy pak přijde opravdu zlom, kdy ta osoba si řekne: „Tak dost!" Kdy pochopí, že už se to asi nezmění a že s tím musí něco dělat. Motivací bývá například strach o dítě, kterému by mohl násilník ublížit.

Když pak od násilníka žena odejde, musí často budovat všechno úplně od začátku. A tady se stává, že si nakonec řekne, že vlastně všechno nebylo až tak špatně, byly peníze, měli kde bydlet. On také slibuje a přísahá, že už to nikdy neudělá, anebo naopak vyhrožuje. A žena se k němu nakonec vrátí.

Myslíte, že to nepochopení pro ohrožené osoby, které zůstávají se svými partnery, pramení právě z neinformovanosti o problému?
Ano, určitě, ale i proto, že lidé ten problém často nepřijmou. Některé ty příběhy si vážně nevymyslíte. Těžko se jim věří. Je to jistým způsobem taková sebeobrana těch lidí, kteří problém odmítají nebo popírají, protože si nechtějí připustit, že by se něco takového mohlo stát i jim.

Pokud se žena nakonec rozhodne odejít, jak by měla postupovat?
Jako první věc by se měla obrátit na nějakou organizaci, která se tím zabývá. Nebo klidně může přijít i do jakékoliv občanské poradny, kde by jí měli poradit a předat kontakty, které nemá. Pak je důležité mluvit o tom bezpečném odchodu. To znamená, pokud ta situace není natolik akutní, že nastala jediná šance, kdy mohla odejít, a tak sbalila, co měla po ruce, a odešla, je dobré se na ten útěk připravit. Nemluvit o tom, že chce odcházet, aby na sebe nesvolávala zvýšenou pozornost partnera, zajistit, aby u sebe měla všechny osobní doklady, všechny doklady svých dětí a případně, kdyby opravdu šlo o to odejít do jiného města, tak se třeba odhlásit z úřadu práce, vyzvednout zdravotní dokumentaci svojí a svých dětí. Je dobré všechny tyhle akce naplánovat předem, a pak je uskutečnit v ten jeden den, kdy bude ta osoba odcházet.

To znamená vybrat den, který bude bezpečný pro to, aby mohla odejít, a do té doby zařídit všechny důležité doklady a všechny důležité věci, které potřebuje s sebou, a to třeba i oddací listy, rodné listy dětí, občanské průkazy, pasy, očkovací průkazy, číslo účtu a pak samozřejmě nějaké osobní věci, které dodávají osobní sílu, podporu, hlavně oblíbenou hračku pro děti. Aby si ten člověk vzal s sebou něco, co ho podpoří. Pokud odchází narychlo a nemá nic připraveného a přijde do nějakého zařízení, je to prostředí natolik cizí, že když máme nějakou takovou osobní věc, tak to často pomáhá, je to prostě nějaká forma útěchy nebo pocitu zázemí.

Když je možné si tu situaci naplánovat, tak pak je potřeba postupovat podle těchto kroků. Nejlépe by svůj odchod měla i nahlásit (například v práci), aby tam nemohlo dojít k tomu, že manžel zavolá, že mu zmizela manželka. To se všechno dá sjednat právě s tou pomáhající organizací. Pokud nastane situace krizová, kdy je žena například po nějakém ataku, tak může zkontaktovat linky pomoci, většinou se dá zařídit nějaký krizový pobyt alespoň na jednu noc. Následující dny je možné plánovat postup na základě konkrétní situace.

Plánovaný odchod je rozhodně lepší. Žena může například docházet do poradny po určitou dobu a připravovat se promyšleně na ten odchod jako takový. Odchod nemusí být naplánovaný, ale je to určitě lepší, není to tolik potom stresující.

Povedlo se Koordoně za dobu její existence něco, na co byste byli pyšní?
Určitě je dobré, že se povedlo prosadit institut vykázání. Myslíme si, že velký vliv na to měl nátlak všech organizací, které se touto problematikou zabývají. Koordona tam tedy měla svůj vliv, byt ne jediný. Zrovna tak na vzniku Národního akčního plánu Prevence domácího násilí má Koordona svůj podíl. Během let se Koordoně daří vytvářet standardy kvality práce s ohroženými osobami, vyvíjet programy pro násilné osoby, působit preventivně ve školách i na veřejnosti formou besed, přispívat ke změně smýšlení mnoha lidí a stavět tak násilí hráze.

KOORDONA neboli „Koalice neziskových organizací proti domácímu násilí“ byla založena dne 25. 11. 2004 v Praze jako volné sdružení organizací zabývajících se právy žen v kontextu násilí na ženách a domácího násilí. Vznikla v návaznosti na společnou roční mediální a osvětovou kampaň proti domácímu násilí.

www.koordona.cz

Dnes budeme mluvit o násilí na ženách. Zajímají nás vaše zkušenosti a názory na domácí násilí a násilí na ženách. Zajímá nás, zda-li jste se s ním také setkala a jak se zachovala.

Své příspěvky posílejte na adresu

redakce@zena-in.cz

Vaše příspěvky budeme v průběhu dneška zveřejňovat a na konci dne vybereme jeden, jehož autorku odměníme výživovým doplňkem Normatyl s vitaminem C, zinkem, b-komplexem a probiotiky.