Jednoznačná odpověď, jak vychovávat své děti, anebo správná rada, jak je vychovávat, neexistuje, protože co dítě, to originál, a na každého platí něco jiného.

My vám postupně představíme pět základních „výchovných metod“. Možná se v některé najdete, ale možná taky ne. Možná vymyslíte metodu úplně odlišnou, šestou, sedmou, osmou... o kterou se s námi následně podělíte.

Příběh o plačtivé Terezce

kidTerezce jsou čtyři roky a její mamince se rýsuje zajímavá práce, do které by měla nastoupit během příštího měsíce. Má však strach dát holčičku do školky a ještě větší obavy má z toho, nechat ji samotnou s tatínkem. Ten ji totiž nenazve jinak než „fňukna“. Terezka je totiž takový uplakánek. Je velmi lítostivá a brečí kvůli každé hlouposti, například když nemůže najít svoji panenku nebo se jí nepodaří zavřít branku od zahrady.
Také děti na pískovišti se s ní moc nehrají, protože pořád jen fňuká. Jsou tedy obavy ze strany maminky oprávněné? Kde se stala chyba, že je Terezka takový uplakánek? A nepřehání to trochu tatínek, když ji nazývá „fňuknou“?

Na to všechno se pokusí odpovědět Alena Weberová, ředitelka o.s. Dítě, rodič, prarodič:

Období mezi 3. a 4. rokem označují psychologové jako „období strachu“. Dítě může plakat z různých příčin, že se bojí tmy, že se bojí cizího prostředí, že se bojí nezvládnutí situace, kterou by mělo podle rodičů zvládnout, a další podobné věci. Lítostivost může být také následkem nevhodného trestání či strachu z jednoho z rodičů, v tomto případě otce, který se své dcerce posmívá, místo toho, aby společně s matkou hledal příčinu Terezčina plačtivého chování. Děti totiž téměř nikdy nepláčou bez důvodu, a když jim pláč zakazujeme, nic nezmůžeme.

Příčiny

  • Strach z něčeho neznámého
  • Ostych z cizích lidí
  • Strach z odloučení
  • Přehnaně úzkostlivý jeden z rodičů
  • Přehnaně přísný jeden z rodičů
  • Chladný, citově vyprahlý domov
  • Dědičné vlastnosti
  • Zlý zážitek... ad.

Metoda pochopení

Terezka přišla do poradny pouze s maminkou a už ve dveřích měla slzy na krajíčku. Bála se neznáma. Maminka udělala tu velkou chybu, že místo toho, aby jí vysvětlila: „Nebreč Terezko, to je paní doktorka, budete si spolu povídat,“ tak jí hned položila otázku: „Co zase brečíš?“
Holčička se zasekla a trvalo delší dobu, než začala mluvit.
Mamince bylo vysvětleno, že slzičky její dcery jsou v tomto věku stále ještě jakýmsi voláním o pomoc. Když začne holčička natahovat, je třeba s pochopením a nahlas vyslovit její pocity a uklidnit ji. Například: „Tak počkáme v čekárně, a až přestaneš plakat, půjdeme za paní doktorkou, ano?“ V žádném případě na holčičku nekřičet a nikam ji nestrkat násilím.
Každé dítě není otrlé, spousta dětí, zejména pak holčiček, jsou citlivější. V případě Terezky jde navíc ještě o zakřiknutost, jejíž hlavní příčinou je přísnější povaha jejího otce.

Každé dítě má právo být smutné, tak jako dospělý. Stačí malicherný důvod a hned se rozpláče. Možná je pak přívalem vlastních emocí zaskočeno více než samotní rodiče. Ti by se měli snažit nenadálou situaci zklidnit a utišit, že se vlastně nic nestalo, a odvést pozornost dítěte jinam. V žádném případě by se neměl na dítě zvyšovat hlas nebo mu nadávat či se mu posmívat. Je lepší vyjádřit dítěti podporu v jeho trápení, snažit se ho pochopit a dát mu prostor k vlastnímu vyjádření, aby samo řeklo, proč se rozplakalo, případně se s ním podělit o vlastní trápení. Pochopitelně úměrně jeho věku a bez zbytečných podrobností.
Terezka je ještě malá, ale ne zas natolik, aby metodu výchovy ze strany otce nebo matky nechápala.
Tatínek se bohužel odmítal o těchto věcech bavit a odmítl i přijít.

Příště příběh o rozpustilém Tomáškovi a „metoda vrchního velitele“

Přečtěte si také:

Reklama