Cestování

Meryl, Jágr, pyramidy

Přiznám se. Není toho mnoho, co by mě v době povinné školní docházky oslovilo a co bych si jako vědomostní poklad hřála na svém srdci a odnášela do svého budoucího života. Tedy. Ne, že bych byla totální ignorant, ale povinnou školní docházku jsem zkrátka obsolvovala skutečně povinně. Co bylo potřeba, jsem se naučila a dodnes si pamatuji spoustu neužitečných frází a letopočtů.

Přesto by se ale našlo pár výjimek a vzpomínám si, že byly i látky, které mě opravdu bavily.

Natrvalo se tak v mém srdci usadila například Babička Boženy Němcové, Jan Hus a také … pyramidy.

Ty mě oslovily bezpochyby díky skvělé paní učitelce, která měla starověký Egypt určitě jako svého koníčka a výklad dějepisné látky na toto téma dokázala podat způsobem, že jsme coby dvanáctiletí caparti ani nedutali a hltali příběhy, které se staly tak dávno.

Po celý svůj život jsem toužila pyramidy vidět. Sama stanout přímo v místech, která pro mě byla zahalena závojem tajemna a jakési nedostupnosti.

V mých dvaačtyřiceti letech se mi to konečně podařilo. Naskytla se mi možnost letět do Egypta a neváhala jsem ani chvíli. S kamarádkou Kačkou z redakce jsme tak jedno loňské, květnové ráno startovaly směr Afrika. Hned po příletu jsme si zamluvily jednodenní výlet do Káhiry a nesmírně se na něj těšily.

Konečně nastal den D. Či spíše něco mezi nocí a ránem dne D. Ve tři hodiny jsme hbitě vstaly a po půl čtvrté již startoval autobus, který nás měl odvézt do našich míst zaslíbených.

Cesta pouští byla zajímavá. Všude písek, duny, větrná elektrárna, pak nějaký rozestavěný hotelový komplex a zase písek, písek písek… Najednou stojíme a obě dvě s Kačkou jako v tranzu hledíme ven. Je to fata morgána, není to fata morgána? Není to fata morgána! Uprostřed nekonečné pouště pyšně a neohroženě stojí KFC! Vypadá to téměř přízračně a zároveň děsivě. Po chvíli jsme zjistily, že naproti na druhé straně je benzinová pumpa.

Pokračujeme v cestě a konečně po sedmi hodinách vjíždíme do Káhiry. Po nudné a vyprahlé poušti jsme doslova pohlceni rámusem, smogem, dopravními zácpami a totálním zmatkem.

“Káhira má deset miliónů obyvatel,” uvádí nás do reality naše příjemná průvodkyně. “A na celé město jsou jen asi tři přechody pro chodce a několik málo světelně ovládaných křižovatek.” Zírám ven na tu spoušť a napadne mě: zlatá Praha!

Za chvíli už ale necháváme zácpu zácpou a fascinovaně hltáme nezapomenutelné pohledy, které si vrýváme do paměti, abychom je mohly vyprávět našim potomkům. Mrtvé město! Tajuplné a s nádechem nikdy nekončící historie. Fascinující.

A pak … konečně. Ještě jsme uprostřed totálního dopravního blázince, ale už je vidíme. Pyramidy! Hlavou mi bleskově proběhne můj malý, osobní film, který se zastaví u dvanáctileté holčičky ve školní lavici, lehce mi zvlhnou oči a pak už jen nedočkavě pozoruju, jak se blížíme k mé modle a touze. Jsou nádherné, majestátní … jisté si samy sebou: “Jen nás očumujte. Všechny vás přežijeme!”

“Dejte si pozor na místní prodejce. Pamatujte, že u pyramid není nic zadarmo, a doporučuju vám, projížďku na velbloudu si nechte na jindy. Tady byste za ni zaplatili opravdu přemrštěnou cenu,” udílí nám průvodkyně poslední rady.

Konečně vystupujeme z autobusu. Je půl jedné odpoledne a na vlastní kůži cítíme, co to je, když se řekne “polední africký žár”. Vedro je opravdu příšerné. To je ale vedlejší.

Jsme s Kačkou obě unesené. Chvíli jen tak stojíme, koukáme a snažíme se uvědomit si, že ano, že jsme opravdu tady a že to skutečně vidíme na vlastní oči.

Po chvíli zaostříme lépe a spatříme, jak se směrem k nám pohnula skupinka velbloudářů. Chlapi v turbanech nás lákají na projížďku. Vlezle a neodbytně.

Do háje! Já nechci na velblouda. Já si chci v klidu prohlédnout pyramidy, obejít je, sáhnout si na ně … jen tak jemně, s pokorou a s úctou… Prcháme z dosahu těch odchytávačů evropských turistů a konečně stojíme přímo před NÍ. Je tak obrovská a člověk si najednou připadá úplně maličký. Zvedám ruku a nevím, jestli si můžu troufnout… Pomalu ji pokládám na zlatavý kvádr a vím, že se mi to nezdá a že jsem skutečně tam. Zavírám oči a chci se ponořit do historie, do dějin, vychutnat si tu dlouho očekávanou chvíli… Není mi dopřáno. Drzý velbloudář mě vytrhuje z mého nostalgického rozpoložení.

Otáčím se a odcházím. Kráčím k druhé pyramidě, přelézám kameny a kvádry, když za sebou zaslechnu dupot. Otočím se zrovna ve chvíli, kdy mě dohnal asi pětadvacetiletý mladík.

Ptá se mě, odkud jsem. Jako slušně vychovaná žena mu odpovím a jeho obličej se rozzářil do naprosto nadšeného a šťastného výrazu: “Czech republic. Jágr. Chokej. I Like Czech,” brebentí nadšeně a přitom bleskurychle štrachá v kabele. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, mám svůj slamák shozený z hlavy a místo něj mi ten dobrák, co miluje Čechy, upravuje nějaké bílé plátýnko, složené do cípu a přes něj nasazuje naprosto úděsnou chemlonovou čelenku. Po celou dobu téhle velice svižné operace mele: “I like Czech. Grátis, grátis…”

“Proboha, Merylko, co to zase děláš?” zaslechla jsem Kačku, otočila se po hlase a zachytila její pobavený výraz.

Jasně, vypadám jako idiot. Stojím tam s hadrem na hlavě a vedle mě tenhle smějící se šťastný Jágr.

Jistě vám nemusím říkat, že grátis tenhle dárek skutečně nebyl. Vlezlounek ze mě vydyndal deset egyptských liber, a už jsme museli zpět do autobusu.

Pohledem se loučím s pyramidami a odjíždím s velmi smíšenými pocity.

Možná, že jsem očekávala příliš, že jsem si v průběhu všech těch marně toužících let vykreslila tuhle chvíli příliš nadneseně. Nevím. Na jednu stranu jsem šťastná, že jsem zde byla, viděla a dokonce si i sáhla... Na druhou stranu jsem zklamaná. Nečekala jsem, že se pohne zem, ale chybělo mi tam prostě NĚCO … něco velkého, zásadního. A to se nekonalo. Místo toho sedím v autobuse, koukám na tu chemlonovou čelenku a bílý hadřík:  "Tak to je moje vzpomínka na pyramidy, Kačko.” Najednou mi to přijde strašně legrační. Třicet let jsem si malovala a představovala tuhle chvíli, a teď tu sedím s kusem hadru a zamotaným chemlonem. Jojo, životní realita. Ohlédnu se, očima se rozloučím s pyramidami a najednou vím, že až se mi to rozleží,  budu šťastná, že jsem tu byla, že jsem je viděla… A tak to nakonec opravdu i bylo.

Čelenku a hadřík mám dodnes schované, a když někomu vyprávím, jak jsem viděla pyramidy … nejvíce ho stejně vždycky pobavím historkou o Jágrovi.... :o))

Přečtěte si i další zážitky z Egypta, které potkaly Meryl a Katchabinku.

Blbky v letadle
Egypťani a moře
Bakšiš a smlouvání - naše noční můra
Ašrafovo království

   
10.02.2005 - Zahraničí - autor: Jaroslava Machálková

Komentáře:

  1. avatar
    [19] Irena1 [*]

    Mám shodné zážitky

    superkarma: 0 10.02.2005, 15:30:45
  2. avatar
    [17] Kremzina [*]

    MiLady: Hezké zážitky jako Merylka mám , ale neumím o nich tak krásně psát ani vyprávět. Škoda.

    superkarma: 0 10.02.2005, 12:52:43
  3. avatar
    [14] Žábina [*]

    Tanzánie: taky bych si ulovila něco na památku

    superkarma: 0 10.02.2005, 11:32:54
  4. avatar
    [13] Tanzi [*]

    Merylko..moje fantazie teď pracuje na plný koule... ...živě si tě představuju s tím chemlonem a hadříkem na hlavě..proč chybí foto?!!! na ilustrační prdíme!!!
    Jinak jak se znám..sebrala bych si ze země malilinkatej kamínek..a to by byla ta moje památka.

    superkarma: 0 10.02.2005, 11:14:22
  5. [11] xenie [*]

    krásné, jako vždy

    superkarma: 0 10.02.2005, 10:24:47
  6. avatar
    [10] jedle [*]

    superkarma: 0 10.02.2005, 10:12:09
  7. avatar
    [8] Aja [*]

    Ty nikdy nezklameš...

    superkarma: 0 10.02.2005, 09:43:11
  8. avatar
    [6] evusche [*]

    superkarma: 0 10.02.2005, 09:15:59
  9. avatar
    [5] elephant [*]


    superkarma: 0 10.02.2005, 08:05:20
  10. avatar
    [3] aninas [*]

    Prdelinko

    superkarma: 0 10.02.2005, 01:39:42
  11. avatar
    [2] Eva_CZ [*]

    Hezke povidani, Merco!

    superkarma: 0 10.02.2005, 01:12:10

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme