Bulvár

Mému bratrovi hra utrhla prst

Pod pojmem hra si většinou představíme nevinnou zábavu, kterou si krátíme dlouhou chvíli. Hry, které provozoval můj bratr se svými kamarády, byly v jejich očích určitě zábavné, ale rozhodně ne nevinné. Děti vojáků z povolání, vyrůstající na hranicích vojenského prostoru, měly o trávení volného času naprosto konkrétní představy. Žádné hry na vojáčky s dřevěnými puškami a meči jako normální děti, ty je mohly zabavit tak v pěti letech, ale ve třinácti to už chce jiný kalibr.

Jedině bouchací kuličky, petardy, ohňostroje a všelijaké pyrotechnické „hračičky“ mohly uspokojit jejich zelené vojenské ego. Teprve když to lítalo, třaskalo, prskalo a dělalo pořádný randál. Nevím, kde brali ty nápady, ale zkoušeli všechno možné. Největší koumák Jarda kradl své sestře panenky, ulamoval jim nožičky, ručičky a zapaloval. To byla úžasná švanda, když hořící, prskající a rotující údy nebohých panenek házel holkám pod nohy a ty pištěly a zděšeně prchaly. 

Ale to jim bylo stále málo a začali vymýšlet ještě nebezpečnější a třaskavější směsi. Jako provizorní laboratoř si kluci vybrali naši zahradní kůlnu na nářadí, kam jsem si chodila hrát.

Něco tam kutili, když v tom zazněla obrovská detonace. Uslyšela jsem tiché zasténání. Jeden z kluků vylétl z kůlny bílý jak křída a nějak zdrhl. Zůstal tam brácha s Jardou. Strnula jsem hrůzou, když jsem je viděla vycházet. Jarda vedl bráchu, se zkrvaveným obličejem a rukama napřaženýma před sebe. „Já nevidím,“ opakoval brácha stále do kola. Začala jsem vřískat, jako když mě na nože berou. To už nám naproti běžela maminka šílená strachy.

Záchranka ho odvezla do nemocnice, kde maminka čekala na verdikt lékařů. Amputovali mu článek prsteníku, prostředník byl otrhaný na kost, takže musí podstoupit plastiku, ale to nejhorší: Nebude možná vidět. Nervově se zhroutila.

Nakonec při mém nezodpovědném bratrovi přece jenom nějaký anděl strážný stál. Ukázalo se, že skleněné střepiny nepoškodily oči natolik, aby oslepl. Po třech měsících se vrátil z nemocnice se zašitou rukou, v tmavých brýlích a se šibalským úsměvem na rtech, jako by byl válečný hrdina.

A co myslíte, odradila ho tato zkušenost od nebezpečných hraček? Ani náhodou. Teď už je mu něco přes padesát a na vojáčky si hraje stále. Dal se do historické skupiny rakouských dělostřelců a děsně to „žere“. Doufám ale, že ho k dělu nepouštějí.

Dana Svobodová


  • Podělte se o své zážitky z hraní her!Napište mi, jaké hry nejraději hrajete a jestli si vůbec rády hrajete. Nebo třeba váš nejlepší herní zážitek... více o dnešním tématu najdete v novince: Ahojte! Den plný her začíná!
  • Na redakčním mailu také očekávám vaše příspěvky k dnešní povídce na pokračování!
  • redakce@zena-in.cz
   
25.11.2009 - Blog redakce - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Věrulinka [*]

    OlgaMarie — #1 Sml15 mě taky, lidi se nepoučí Sml23

    superkarma: 0 25.11.2009, 16:11:06
  2. avatar
    [2] enka1 [*]

    Omílat nebezpečnost těchle "hraček"je, nevím proč zbytečný.

    Dalo by se říct, že kluk před maturitou by měl mít rozum. Spolužák mé neteře řezal s kamarádem granát pilkou na železo. Přežil jen kamarád.

    superkarma: 0 25.11.2009, 14:06:07
  3. avatar
    [1] OlgaMarie [*]

    Po Silvestru se nedívám na zprávy. Dělá se mi zle, když říkají, kolik lidí si způsobilo úraz z blbejch bouchaček.

    1. na komentář reaguje Věrulinka — #3
    superkarma: 0 25.11.2009, 13:53:08

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme