tenhle příběh, který nám poslala čtenářka s nickem Biovirus, se vyvíjel tak slibně...Bohužel má smutný konec a od té doby už žádnou kočku nechce. Loučení a bolest ze ztráty jsou příliš velké

Myslím si, že nejsme necitové. Nikdo z nás. I my jsme se jednoho krásného jarního dne ujali malého mňoukavého klubíčka. A jak to celé začalo?

U nás u dvě kočičky, no tedy kocouři, byli. Černý Bobík, polobritský kocour a mourovatý Mikeš. Těch kocourů bylo všude plno. Těch shozených váz se sušenými květinami, těch rozbitých skleněných misek, to když oba dostali chuť na zelené olivy, těch rozdrápaných stěn, kdy se oba toužili protáhnout malým výklenkem ven. I na střechu jsme párkrát museli, to když se vydali na průzkum domečku a zjistili, že ta střecha je vlastně vysoko a nemůžou dolů. Prostě každodenní kočičí radosti.

Když jsme jednou odjížděli k babičce na oslavu narozenin, kocourky jsme nechali doma. To jsme ovšem netušili, že si z oslavy dovezeme kocoura v pořadí číslo TŘI.

Smutně koukal ze sousedovy střechy. Nejspíše měl i hlad, byl vylekaný a bílý s černým ocáskem. Naježenými malými chloupky a za kus jídla byl schopný se nechat i pohladit a nakonec odchytit. Jeho maminka nejspíš odešla a už se nevrátila. Malý Kubík, jak jsme mu, ještě u babičky, začali říkat, protože to byl kluk jako buk, se u našich kocourů zabydlel. Oba dva jej přijali dobře. Dokonce jsem pojala podezření, že to snad ani nejsou kocouři, ale předělané kočky . Dělali mu maminku i tatínka.

Učili ho lovit, lézt na stromy, utíkat, nechat se hladit, dělat kočičí oči, schoulit se do klubíčka a jiné kočkoviny. Nám dělaly starosti jiné věci. Kubík, jakožto nalezenec odkojený mezi bleškami, měl blešky. Jednu, dvě, ale měl. Naši kocouři nikdy blechy neměli, takže jsme měli starost, aby čirou náhodou též neodchytili do svých kožíšků nezvaných hostů. Nestalo se tak.

Ale i když jsme pečlivě odblešovali Kubina, blechy měl pořád. Vlastně on bez nich nemohl žít. Jakmile jsme se jich totiž zbavili, zdálo se mi, že je Kuba jakýsi nemocný. Nechtěl jíst, nehonil se s kocourama, jenom ležel a smutně koukal. Jakmile však chytil blešku, lítal jak smyslů zbavený no a my s ním, že

Jak to vše nakonec dopadlo?

Kubíka nám někdo před rokem otrávil.Umřel doma a jako jediný má hrobeček. Mikeš se někde na jaře ztratil a už jsme ho neviděli. A o Bobíka jsme přišli letos. Na jaře jej táhlo kočičí vábení a Bůh ví, kde je mu konec.

Od té doby nemáme žádných kočiček a opravdu už ani o kočku nestojím. Nestojím o to, že mi ji pak někdo otráví, nebo přejede autem, či uteče a už se nevrátí. Nakonec posílám fotky těch našich pubertáků

kocour kocouři

kocour kocour

Biovirus

Milá Biovirus, já vám rozumím, ale víte, co se říká: Nikdy neříkej nikdy. Třeba až se u vašeho domu objeví nějaké opuštené koťátko....

Text nebyl redakčně upraven

Reklama