Ten den jsem se s kamarádkou procházela po obchodech, šly jsme na zmrzlinu a strávily spolu pěkné odpoledne. Nikde v okolních obchodech se lidé nezastavovali u obrazovek a nic nenasvědčovalo tomu, že by se někde ve světě stalo neštěstí. Domů jsem dorazila o půl osmé večer s úsměvem a dobrou náladou. Máma se tvářila smutně a hned ve dveřích se ptala, jestli už vím, co se stalo. Měla v očích strach a smutek a já se lekla, že někdo v rodině umřel. Pak mi jen zapnula televizi a to, co jsem viděla, mě posadilo na postel. Normálně se mi podlomila kolena, i když jsem tomu nejdřív nevěřila. Myslela jsem si, že jde o nějaký film.

Nikoho v Americe nemám, a přece mě to neštěstí tamních lidí rozbrečelo. Vždyť z toho mohla být další světová válka. Ještě několik týdnů jsem sledovala pořád tytéž záběry letadel, jak narážejí postupně do obou věží. A pořád jsem cítila stejný strach, že Američané rozpoutají válku.

Uběhlo pět let. Dnes se na stejné záběry dívám už s jiným pocitem. Kolik dalších lidí přišlo o život v Iráku, Afghánistánu apod. Kolik dalších teroristických útoků tady bylo. A taky přírodních katastrof.

Nedávno proběhla tiskem zpráva, že snad útoky mohla zorganizovat americká vláda. Nevím, zda je na tom kus pravdy, nebo je to jen další výmysl. Pan Bush je dle mého názoru schopný všeho. Já jen doufám, že se podobná věc už nebude opakovat.

Bydlím v Ostravě a letadla nad námi lítají hodně nízko, aby přistála v Mošnově. Občas mě napadne myšlenka: Co když spadne?

slonbidlo


Děkujeme za pěkný příspěvek.

Jaké jsou Vaše zážitky z jedenáctého září? Změnil se Váš pohled na tuto událost za uplynulých pět let? Nebojíte se cestovat na dovolenou na Blízký východ? Neobáváte se létat letadlem?

Podělte se o své zážitky a názory na redakce@zena-in.cz!

Reklama