Reklama

Dobrý den vám všem u PC.

Na úvodní stránce Žena-in je od redaktorů volná nabídka tématu ke psaní, co jsme prožili, co se nám stalo apod. Tady máte můj malý příspěvek.

Už šest let k nám jezdí jeden pražský manželský pár Marta a Milan. Jsou to velmi příjemní lidé. Každý den si vyjedou na celodenní výlet, třeba do Kroměříže, Lešné, Rožnova pod Radhoštěm... Okolní města mají docela pěkně zmapovaná.
Letos přijeli ještě se třemi manželskými páry. Milan a Marta se chtěli pochlubit, kam jezdí na dovolenou, a že si užijí stejně jako v Tunisu či na Kanárských ostrovech.

Všichni společně ráno vyjeli a večer se vraceli do svého přístavu jako rybáři. Ženy s úlovky v podobě nákupů a muži s potrhanými rybářskými sítěmi v podobě odlehčených platebních karet. :-) Ale to přece patří k dovolené.

Pár dní před jejich odjezdem jsme se všichni sešli na zahrádce, kde máme malé posezení. Negrilovali jsme, ale jen opékali. Byli nadšeni, že poznali něco obyčejného a jiného, než mají oni každý týden doma.
Večer se už snášel a my jsme si povídali. O všem možném, jen ne o politice. Nakonec jsme přešli na téma strašidelných povídek. Předháněli se jeden před druhým, já jsem mlčela a poslouchala. Přece hosti mají mluvit a hostitel mlčet. Pak nastala delší pauza a já ji porušila.
„Víte, povídáte o strašidlech, ponurných domech, ale v Hostýnských horách znám jedno místo, kde se bojím, je mi úzko, podle mne je to negativní místo nabité zápornou energií. Na toto místo jsme přišly s dcerou, když jsme prolézaly Hostýnské vrchy. Jestli máte zájem, můžeme se tam podívat.“

Návrh byl schválený a další den ráno jsme trošku opožděně vyjeli. Po zaparkování aut jsme šli nejprve po asfaltce. Převýšení na krátkém úseku bylo asi 90 metrů, a to mým hostům činilo dost velké problémy. Dost často jsme odpočívali. Asi po hodině a půl jsme konečně došli na rozcestí, kde je na stromě přibitý obrázek s výjevem tří pytláků střílejících po hajném. Skutečně tady byl hajný zastřelen, ale už na začátku minulého století.
Tady jsme si opět odpočinuli a vydali se po lesní cestě za naším cílem. Cesta vede úvozem. Po levé straně je hustý smrkový les a po pravé také. Na jednom místě je malý palouček, který nabízí trošku fantazie, a to večer, kdy si můžete představit, že tu tančí lesní víly. Na tomto paloučku vždy rostou klouzci. Příroda nezklamala. Posbírali jsme je a zase se šplhali do kopce. Asi po kilometru smrkový les končí a přechází na nově smrky vysázenou stráň prudce se svažující, a po pravé straně je vysoký bukový les.
Hosté začínali reptat, že je horko a že moje délkové míry nesouhlasí s tím, co ušli. Hájila jsem se tím, že jsme pozdě vyjeli. O vzdálenosti jsme raději mlčela. Určitě by nešli.

Konečně jsme došli na vytoužený hřeben. Tady je opět rozcestí. Cesta doprava vede do hustého černého smrkového lesa, a ta doleva je naše. Ještě jsme si odpočinuli, něco málo pojedli a dost se napili a pokračovali po lesní cestě. Je zvláštní. Je porostlá bílou jatelinou. Vlevo je obora a vpravo je krásný výhled na Zlínsko. Fryštácká přehrada se v oparu zrcadlila jako fata morgana. U obory roste maliní a ostružiní. Letos je zvláštní rok, že jsme sbírali maliny, ale také i začínající ostružiny.

To jsme už přicházeli k lesu, který hlídá starý buk. Má vysoký kmen, a až tam nahoře je spletenina větví, která mi připomíná hlavu a větve ruce s obrácenými dlaněmi k nebi. Tady si s dcerou odříkáváme prosbu o vpuštění do lesa. Pak poděkujeme a jdeme dál po hřebeni po lesní cestě, která je posypaná jehličím. Vpravo je hustý vysoký smrkový les a vlevo je vysoká původní bukovina. Tady začínají „naše skály". Sem se dostanou sluneční paprsky, je tu příjemně a zase je v dáli vidět Fryštácká přehrada. Pokud budeme pokračovat v cestě dál, přijdeme k dalším skalám.

Tak jsme se kochali pěkným pohledem, sluníčku svítilo a... Pohoda trvala jen do té chvíle, kdy se paní Hana otočila. Strnula. „Jéžišmárja!“  vyjelo z ní. Ostatní se otočili. Vzadu je dost tmavý smrkový les s velkými oblými kameny. Velký kontrast světla a tmy. „Jsme na místě, mládeži a běžte si to omrknout,“ řekla jsem tiše.
Chlapi sice dělali hrdiny, ale do středu mezi kameny se jim nechtělo. Šourali se. Kamil to vzdal jako první se slovy, že ho něco tíží. Protože jsem stála u plochého kamene, nabídla jsem mu, že peníze může položit na něj. Vtip nenašel odezvu. Ani ženským se v určitém místě nedýchalo dobře. Měly stejný pocit, jako když je něco neviditelného svírá.

Skutečně nevím, co tady je, ale ani zvěř do těchto míst nechodí. Poznáte to podle jejich bobků. Všude okolo je jich hodně, od vysoké či černé zvěře. Ale tady nic. Sám jeden hajný mi to vysvětloval, že je tu „začarované místo". Všichni jsme se raději vrátili na lesní cestu, kde čáry nepůsobí.

Domů jsme se vraceli stejnou cestou, ale mlčeli jsme. Zřejmě každý přemýšlel o „tajemném místě“.

Pěkný zbytek prázdnin s otázkou: Máte i vy nějaká místa, kde se cítíte dobře nebo špatně? Nemám na mysli plnou nebo prázdnou ledničku. :-).

arjev


Arjev od nás za svůj zajímavý a napínavý příspěvek obdrží Fa Shower Gel Natural & Pure.