Nikdy jsem nebyla skřivan. Každé ráno vstanu, kouknu na sebe do zrcadla, uvidím vyoranou myš a vypísknu zděšením. Pak si uvědomím, že jsem to já, a trochu se uklidním. Ovšem jen dočasně, než mi dojde, že takhle přece nemůžu jít mezi lidi, aniž bych vzbudila veřejné zděšení nebo dokonce místní nepokoje. Vzhled vyorané myši je mi vlastní už od mládí a s přibývajícím věkem se to nemění. Bývaly doby, kdy jsem byla mladší, a měla jsem zoufalý strach, že můj přítel/manžel/milenec/přítel (ano, v tomto pořadí) odhalí můj vyoraný ranní vzhled, takže jsem se ráno násilně budila v časných hodinách a pod rouškou tmy prchala do koupelny umýt si zuby, učesat se a uplácat pomocí make-upu z xichtu jakýs takýs obličej. Pak jsem zalezla zpět do postele a ráno jsem vstávala jako filmová diva ze seriálu Dallas - načesaná, voňavá, namalovaná :-). Dneska už to neberu tak tragicky. Myš - nemyš, takovou svíčkovou jako já uvaří málokterá a uznejte, to je jinačí hodnota než ranní obličej filmové Barbíny.
 
Nikdy jsem nebyla skřivan. Moje nejlepší kamarádka říká: Bez ohledu na to, v kolik vstávám, probouzím se v deset. Ano, to je hluboká pravda. Ráno vstávám ve čtvrt na sedm, v polospánku provedu všechny nezbytné úkony (občas dokonce i ty zbytné). Ještě ve stavu alfa dokážku ukormidlovat rodinu sestávající ze dvou dětí, čtyř koček a přítele k úspěšnému opuštění domácnosti a občas se mi dokonce podaří nasypat kočkám granule, aniž bych je v polospánku zaměnila s pracím práškem nebo jiným, podobně výživným, sypkým materiálem. Občas namísto mleté kávy zaleju vařící vodou holandské kakao, protože ho synek navečer postavil na špatné místo ve spíži a můj polospánkový režim mi nedovolí rozpoznat, že jde o kakao a nikoli o kávu. Občas si obléknu jednu ponožku modrou a jednu černou. A velmi často teprve v práci zjistím, že mám naruby halenku anebo pod bílým trikem černou podprsenku. SPRCHA
 
Zjevně jsem nikdy nebyla ani sova. Po večerníčku se mi začínají klížit oči, a to již od dob, kdy byly děti malé. Já i kluci víme, že jim nesmím číst pohádku před spaním vleže, protože už by mě z té postele nedostali. Můj manžel byl sova a manželský rozkol byl tragický. Zpočátku to až tak nevadilo. Večer, když jsme uložili děti spát, diskutovali jsme spolu o nesmírně důležitých věcech, jako je například národní rozpočet, a manžel byl spokojený, neboť já - klimbajíc - jsem používala velmi nápadité výrazy, jako ,,hm", ,,ano", ,,jistě", čímž jsem jej utvrzovala v kvalitě jeho logických vývodů. Problém nastal v okamžiku, kdy si prvně všimnul, že spím. Od té doby mi v průběhu diskuse (rozuměj, jeho monologu) pokládal kontrolní otázky. Nepočítal ovšem s tím, že si vypracuji výbornou schopnost rozpoznání správného okamžiku. Vždycky předtím, než se chystal položit otázku, nepatrně zesílil hlas, já se probrala z dřímoty a byla jsem schopna jeho otázku fundovaně zodpovědět, čímž jsem ho neuvěřitelně štvala. On to věděl. Věděl, že spím.
 
Nebyla a nejsem ani skřivan, ani sova. Večer se mi chce spát, ráno se mi chce spát, v práci se mi chce spát a úplně nejvíc se mi chce spát, když chtějí děti hrát Dostihy a sázky. Občas přemýšlím o tom, že jsem se měla narodit jako kočka, ty taky prochrní 10 hodin denně. No, třeba se mi to poštěstí v příštím životě.
 
Kadla

Milá Kadlo,
děkuji za vtipný příspěvek.
Reklama