Reklama

Píše nešťastná čtenářka, která nechce být jmenována. Dostala se do životníého období, kdy se jí zdá všechno černé a nikdo jí nedokáže pomoct. Jsme rádi, že v Ženě -in našla důvěru, aby jí o svých bolestech napsala

Kdybych měla napsat všechno, co mě štve, tak tu budu asi do zítra. Již nějaký čas jsem nic nenapsala, tak teď, když si můžu vylít srdce, tak napíšu.

Poslední dobou mě štve celý svět a všechno mě neskutečně vadí. Dostala jsem se do období, kdy je vše černé a dokonce jsem měla myšlenky na to, že vše skončím. Vyvádí mě z míry, když čtu, že matka zabila 4 své děti, že spadne letadlo plné lidí, že 19letá  holčina tajně porodí a dítě zabije.

To vše přichází do doby, kdy řeším svou existenci, nikdo mě nemá rád, nikdo mě nechápe a nikdo mi nedokáže pomoc. Jsem nemocná a doktoři si nevědí rady, tak vinu svalují na mě, vymýšlím si snad? Připadám si jako největší hypochondr a simulant. Můžete snad nasimulovat třeba zánět očního nervu? Jak jsem psala, jsou to 3 týdny, co jsem nebyla daleko od činu, který by mě vysvobodil z mých útrap, aspoň se domnívám, že vysvovodil. Nakonec jsem to neuděla.

Ale nejsem z toho venku. Uděla jsem sice nějaká protiopatření (léky na spaní jsem zbaběle odnesla z domu pryč a nyní dostávám jen platičko na týden), ale stále nejsem přesvědčena, že si zasloužím žít v dnešní společnosti, že do ní patřím a jsem ji nějak platná.

Vadí mi, že si nedokážu pomoc, že mám život takový, jaký mám, že se mi v minulosti stalo to, co se stalo, štve mě, že si pro život nedokážu najít partnera, štve mě, že nemůžu mít děti, štve mě má vlastní inteleligence, která mě nutí vše prosívat přes rozum, vše si racionálně vysvětlovat a citově jsem na tom špatně. Štve mě, že nedokážu brečet a dostat to ze sebe.

Závidím lidem, kteří nemají kapacitu na to, zabývat se takovými blbostmi jako já a žijí si svůj spokojený život, třeba někde v ústavu.

Milá čtenářko, úplně jste mě svými černými myšlenkami vyděsila, ale od toho je tu dnešní téma a já vám děkuji za důvěru. Myslím, že se mýlíte v tom, že vám nikdo nemůže pomoci, ale musíte sama trochu chtít. Určitě se najde někdo, komu byste se nemohla ze svých starostí vypovídat a ulevit si, ale většina stejně zůstane na vašich bedrech. Každého něco trápí, ale to neznamená, že by si hned měl sahat na život. Važte si ho, máte jen jeden.

Co byste této čtenářce vzkázaly vy, milé ženy-in?