Moje dítě je komunikativní, nestydí se a miluje děti.
Měli jsme tedy všechny předpoklady k tomu, že nástup do školky bude bez problému. Celé léto každému na potkání říkala, že jde od září do školky a jak moc se těší.

Jaké tedy bylo naše překvapení, když jsme ji první den našli samotnou na záchodě a plakala nám celou cestu domů.
Druhý den plakala fázovitě po celé dopoledne, a když jsme pro ni přišli, spustila srdceryvný nářek. Třetí den nám předvedla svůj vůbec první hysterický záchvat, když jsme se s ní ve školce loučili.

A co teď?

Jak jsem uvedla, měli jsem štěstí.
Paní učitelka vzala vše do svých rukou. Mluvila současně na mě i na dceru, vysvětlila mi, že pokud bych ji tam nenechala, bude toto dcera předvádět i nadále.
Držela dceru za ruce a odporoučela mě se slovy: "Přijďte za půl hodiny, uvidíme, jak na tom bude." Zavřela dveře a já se moc snažila nevnímat, jak moje dítko brečí. Byla to hrůza, mámy pochopí.

Za půl hodinky jsem zazvonila a paní učitelka mi ihned přišla otevřít. "Pojďte se podívat, půjdeme tudy zadem," řekla s úsměvem a vedla mě do jídelny. Viděla jsem svou dceru zezadu, jak způsobně svačí s ostatními dětmi.
"Jí ... je to dobrý," řekla mi učitelka a já nabyla dojmu, že moji situaci osobně prožívá. Potom mi trpělivě vyprávěla, že dcera přestala brečet ihned poté, co jsem odešla. Učitelka jí prý řekla, že jsem už pryč a že ji neslyším. Ihned se zklidnila a šla si hrát.
"Byl to pláč jen pro vás, ne pro nás," pověděla mi. "Já za vámi ještě vyběhla, abych vám řekla, že už nepláče, ale už jsem vás nikde neviděla. Přijďte si pro ni ale před obědem, já jsem jí to slíbila."

Když jsem dostatečně poděkovala, šla jsem domů a bylo mi líp.
Hlavou mi běželo, "Jí, je to dobrý". Byla jsem dokonce schopna doma i trochu poklidit.

Od půl jedenácté jsem už brousila okolo zahrady, kde si děti ze školky hrály.
Hrála si taky, a tak jsem ji jen pozorovala. Během půlhodiny oslovila paní učitelku asi pětkrát, z toho třikrát se jí ptala po mně. Paní učitelka jí vždy trpělivě odpověděla, jednou jí upravila triko a jednou u toho zavazovala boty jinému dítěti. Pak šla sebrat klučíka, který upadl z klouzačky, a cestou pokárala děti, které se hádaly o bábovku, a tak dále..

Nechtěla bych být v její kůži, nejsem zřejmě typ vhodný na povolání učitele.
Když se začaly uklízet hračky a přikrývat pískoviště, chtěla moje dcera strašně pomáhat. Znám to, dělá to vždy. Výsledný efekt její ohromné snahy o pomoc je vždy stejný. Plete se pod nohy, bere z rukou potřebné a vzrušeně a důležitě přitom cosi drmolí.
Paní učitelky to zvládla, i když o brebentící dceru málem zakopla, a také díky ní jí úklid trval o něco déle.

"A kdy teda už přijde moje maminka?"
Paní učitelky ji vzala za ruku a přivedla mi ji k vrátkům.
"Už byla dobrá, hezky si pohrála se stavebnicí, neplakala..."

Paní učitelka mě povzbudila, že se to určitě časem zklidní a dcera si zvykne. Při odchodu mi připomněla, že mám vzít dceři domů špinavé oblečení, jelikož jsem díky svému rozrušení zapomněla. Poradila mi také pár všeobecných rad do budoucna.

Chcete znát rady naší učitelky?

- pokud dítě brečí při vašem odchodu, zkraťte dobu loučení na minimum. Rozlučte se a ihned odcházejte.
- vyzkoušejte poslat ráno s dítětem manžela, děti nejsou na otce tolik fixované
- v žádném případě se nenechte ovlivnit jejich brekem. Většinou je jen pro vás, děti vás svým způsobem vydírají.
- nakonec si zvykne každý
- a maminko, hlavu vzhůru!

Tímto tedy vzdávám hold všem učitelkám, zvláště těm, které svoji práci dělají s takovou zodpovědností a profesionalitou, jako ta naše.
Dnes totiž díky učitelčiným radám probíhá vše bez problému.

Tedy vlastně jeden zádrhel máme ... Dcera  totiž odmítá odejít ze školky dříve, než dá paní učitelce pusinku.

Takže maminky, hlavu vzhůru! 

               
Reklama