Tento nadpis jsem si vypůjčila z názvu knihy, která v roce 1935 způsobila v Rakousku obrovský skandál. Jeho autorkou byla bývalá korunní princezna a manželka následníka habsburského trůnu Stefanie Belgická. Už tehdy lidé prahli po bulváru …

Mladá StefanieTato neatraktivní a celkově průměrná žena by asi zůstala téměř neznámou nebýt právě sňatku s Rudolfem, jediným synem císaře Františka Josefa a císařovny Sissi.

Narodila se v Laekenu jako dcera belgického krále Leopolda II., který byl znám svou bezohledností a despotismem vůči svému okolí a zejména své rodině. Obrovské jmění nabyl v Kongu, kterého se zmocnil a z něhož si vytvořil svou nejbohatší kolonii.

Stefanie prožila se svými sourozenci neradostné dětství, do něhož se promítalo nešťastné manželství jejích rodičů. Král Leopold byl tvrdý obchodník, pro něhož žena ani děti nic neznamenaly. A matka sama nedokázala dětem vytvořit láskyplné prostředí, které ona sama poznala ve svém dětství v Budíně. Laskavá vůči svým dětem byla jen málokdy, léta po boku nemilovaného muže z ní učinily tvrdou ženu, která vůči svým dětem zatrpkla. Královské děti musely například vstávat v létě v pět a v zimě v šest hodin, v dětských pokojích byla prý v zimě přímo arktická teplota, voda mrzla v umyvadlech. Sebemenší nevychovanost byla tvrdě trestána. Stefanie ještě po letech vzpomínala, jak je matka zavírala mezi dvojité dveře, což v dětech vzbuzovalo přímo hrůzu, a jak mrazem ztuhlými prsty sotva dokázala psát.

Rodinu také poznamenala tragédie, když v deseti letech zemřel na zápal plic jediný Stefaniin bratr a dědic poté, co spadl do rybníka.

Rakouský korunní princ Rudolf také nevyrůstal zrovna v ideální rodině. Tatínek císař byl trvale zaneprázdněn, egocentrická císařovna pod nejrůznějšími záminkami (především zdravotními) podnikala cesty po Evropě, takže vlastně bylo štěstí, že se o děti starala babička Žofie. I když o vztahu tchyně a snachy bylo později tolik diskutováno (hlavně ale až po smrti Žofie a v její neprospěch), v poslední době se objevily dopisy, které dokazují, že to nejspíš mohlo být trochu jinak.

Vybrat nevěstu pro Rudolfa nebylo zrovna jednoduché. Základní podmínkou byla příslušnost ke katolickému náboženství a rovnorodost. Mnoho vhodných nevěst v Evropě v té době zrovna nebylo.

Rudolf uskutečnil několik služebních cest po Evropě, aby obhlídl eventuální adeptky, ale vrátil se zhnusený ze Španělska i Portugalska, zděšen přijel i ze Saska. Není známo, co mu vadilo na orleánských a bourbonských princeznách, ale ani ty se mu nelíbily. Před bavorskými princeznami ho varovala matka, sama pocházející z rodu Wittelsbachů (prý „nechce-li mít blbé děti“).

Tehdy si ve Vídni vzpomněli na belgického krále a jeho patnáctiletou dceru. Leopold II. neměl v Evropě příliš dobrou pověst, takže tyto námluvy byly vlastně pro něj jakousi poctou. Rudolf ale nechtěl kupovat zajíce v pytli, takže se vydal do Bruselu, aby se s případnou nevěstou seznámil. Stefanie byla rodiči postavena před hotovou věc a to ještě nevěděla, zda ji bude vůbec Rudolf chtít.

Byla to pro ni koneckonců možnost, jak uniknout z dusného prostředí. Byla zvyklá otce na slovo poslouchat, ale nejspíš by souhlasila s jakýmkoli ženichem. Rudolf byl ale mladý a příjemný muž. Mohla dopadnout mnohem hůř.

Před návštěvou bylo nutné ze Stefanie udělat přitažlivou dámu. Byl to úkol takřka nemožný. Stefanie opravdu postrádala cokoliv, čím by mohla zaujmout, navíc ani nebyla Rudolfův typ. Měl rád tmavé, výrazné typy, ona byla nemastná neslaná nehezká blondýnka.

Zasnoubení byla vlastně fraška. Po seznámení a slavnostním obědě bylo mladým lidem dopřáno pár minut samoty, kdy se po několika formálních slovech Rudolf Stefanie zeptal, zda by mu prokázala tu nejvyšší čest a stala se jeho ženou. Poté se odebrali k rodičům nevěsty vyžádat si požehnání a povolení, aby si mohli tykat. Vůbec nebylo jasné, proč se zhýčkaný Rudolf tak rychle rozhodl. Dosud mu nebyla žádná princezna dost dobrá a najednou se velice rozhodl pro téměř ještě dítě. Hrál svou roli šťastného a zamilovaného snoubence.

Stefanie a Rudolf s královskými i císařskými rodiči

Stefanie a Rudolf s královskými i císařskými rodiči - foto na hradě Hardegg

Pravda ale nejspíš byla někde jinde. Ti dva se k sobě vůbec nehodili. On byl o šest let starší zkušený kavalír a sukničkář, ona nezkušená panna. On byl všestranný intelektuál, ona naivní a bez jakýchkoli duchovních zájmů a už vůbec ne společných. On byl lehkomyslný skoro ateista, ona bigotní katolička. Jakkoli na všechny strany vykládal, jak je šťastný, nemohla to být pravda.

Když byl ohlášen termín svatby, bylo potřeba sepsat podmínky svatební smlouvy, stanovit věno. Stefanie nebyla rozhodně chudé děvče. To by nepřipustila hrdost belgického krále, aby se ve Vídni cítila Popelkou. Velkorysý byl i František Josef. Všechny peněžité částky, šperky i osobní výbava byly pečlivě zaznamenány a ve smlouvě bylo pamatováno i na zabezpečení v případě ovdovění. I když se to tehdy zdálo asi absurdní, za několik let se ukázalo, jak to bylo prozíravé. A nutno říci, že Stefanie byla mnohem bohatší nevěstou než svého času císařovna Sissi.

Z důvodu nezralosti nevěsty se svatba několikrát odkládala, až byla stanovena na květen 1881.

A opět se honosně hovořilo o svatbě století. Obřad se konal tradičně v augustiánském kostele. Rudolfovo tiché a rezignované „ano“ bylo prý v protikladu k hlasitému „ano“ jeho nevěsty. Hvězdou ovšem byla císařovna Alžběta, s níž se Stefanie nemohla srovnávat ani náhodou. Následovala úžasná hostina pro celebrity a lidová veselice pro zbytek Vídně.

Poté jeli novomanželé strávit svatební noc do zámku Laxenburg, kde ji dříve strávili i František Josef se Sissi a kde se Rudolf narodil. Tento zámek postrádal jakýkoli komfort, nebyla zde ani koupelna a vše bylo zastaralé a primitivní.  Na to, co se odehrálo potom, vzpomínala nevěsta ještě půl století potom s naprostým zděšením. Rudolf k ní rozhodně nebyl ani trochu šetrný a ona měla chuť v tu chvíli zemřít. Navzdory těmto trpkým zkušenostem si Stefanie zvykla a svého manžela upřímně milovala.

Zámek Laxenburg

Zámek Laxenburg

Celkem bez problému vycházela s císařem Františkem Josefem, zatímco Sissi jí nemohla dojít na jméno.

Brzy po svatbě odjeli novomanželé na svatební cestu do Budapešti a později také do Prahy. Zde se právě dostavovalo Národní divadlo a slavnostní otevření se právě kvůli příjezdu mladého páru několikrát odsouvalo.

Došlo k němu nakonec 11. června 1881 v ještě ne zcela dokončeném divadle. Zúčastnil se ho jen Rudolf sám, Stefanie se vymluvila na nemoc a nepřišla vůbec. Krátce po první přestávce, v níž pohovořil s architektem Zítkem a Bedřichem Smetanou, i Rudolf po anglicku zmizel.

Brzy se ale manželé po skončení svatební cesty do Prahy vrátili, protože zde měl Rudolf vlastně coby velitel pluku své působiště. V Praze žili novomanželé až do roku 1883, kdy se přestěhovali do Laxenburgu, kde očekávali radostnou událost. Pro své ještě nenarozené dítě dokonce chystali jméno Václav po patronu české země, protože očekávali syna.  Bohužel se nenarodil následník, ale „jen“ dcera, která dostala jméno po babičce Alžběta a která se později proslavila coby „rudá arcivévodkyně“.

V prvních letech manželství se Rudolf snažil vytvořit dobře fungující vztahy, chtěl uspořádaný rodinný život, zvláště po narození Alžběty, kterou miloval a hýčkal. Brzy se ale manželství začalo hroutit a Rudolf se vrátil k životu, na nějž si navykl za svobodna. Tedy kamarádi z mokré čtvrti a ženy pochybné pověsti. Rudolf odcházel z domu stále častěji, Stefanie neskutečně žárlila a dělala scény nejen doma, ale také na veřejnosti. Při jednom ze svých dobrodružství si Rudolf uhnal pohlavní chorobu a to byl začátek jeho konce. Nakazil přitom i Stefanii, v důsledku čehož již nemohla mít další děti, i když na císařském dvoře ve Vídni stále očekávali dědice. Zasvěcenci ovšem dobře věděli, že vinu nese Rudolf. Neustále narůstaly také konflikty Rudolfa s otcem nejen pro diametrálně odlišné politické názory, ale i potom, co dal Rudolf najevo, že se hodlá rozvést.

I když se objevily i světlé okamžiky, hádky byly na denním pořádku. Rudolfův zdravotní stav se rapidně horšil a on začal uvažovat o sebevraždě, dvojité sebevraždě. Svůj plán svěřil jedné ze svých dlouholetých milenek. Ta ho odmítla a informovala policii, která ji zavázala k mlčení. Není jisté, zda byl císař o synových plánech policií zpraven. Starosti si dělala i Stefanie a sama se ohlásila u císaře. Ten ale nebral na vědomí tělesný i psychický rozklad svého syna a snachu se snažil mezi „lejstry“ uklidnit.

Pro svůj poslední krok -  společnou sebevraždu - si nakonec Rudolf zvolil svou velkou obdivovatelku a poslední  milenku - teprve sedmnáctiletou baronesu Mary Vetserovou. O této události v Mayerlingu byly rovněž popsány tuny papíru. Rudolfova nečekaná smrt vyvolala velké pozdvižení, každý den ve Vídni bujely nové fámy, protože císařský dům mlžil a tutlal, jak to jen šlo. To, že Rudolf nejdříve zastřelil milenku a pak sebe, nebylo nikdy oficiálně přiznáno. Tragédie otřásla monarchií v základech, císaře netrýznilo jen to, že ztratil jediného syna, ale především způsob, jak odešel ze života.

Bývalý lovecký zámeček Mayerling dnes

Bývalý lovecký zámeček Mayerling dnes. V boční kapli vybudované Františkem Josefem po smrti Rudolfa je zajímavá expozice o smutné události.

Na vídeňském dvoře zůstala bez budoucnosti pětadvacetiletá vdova Stefanie, které bylo neustále dáváno najevo, že ona nese skutečnou vinu na smrti svého muže. Ostatně z toho obviňovala v dospělosti matku i její jediná dcera Alžběta, která si otce, jehož ztratila v šesti letech, pochopitelně idealizovala.

A jak se vyvíjel život Stefanie dále? Protože přísná etiketa okleštila veškeré její výsady a bylo jí dáváno najevo, že je u dvora jen trpěná, po vzoru císařovny Sissi i ona začala (většinou inkognito) cestovat, aby z Vídně unikla. Otec Leopold i sám císař František Josef se ji snažili vmanipulovat do sňatku s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este, jenže ten už byl zainteresován jinde. Na svých cestách se Stefanie seznámila s uherským diplomatem hrabětem Elemérem Lónyaem, za nějž se se souhlasem císaře provdala v roce 1900 na zámku Miramare v Terstu, bývalém sídle Maxmiliána Mexického.

Stefanie se musela vzdát všech svých titulů. Po svatbě s ní císařská rodina včetně její dcery přerušila veškeré kontakty. Dokonce se jí zřekl i její vlastní otec. Když zemřela její matka, belgická královna Marie Henrieta, a Stefanie přijela na pohřeb, otec ji z kaple vyhodil a nesměla se s matkou ani rozloučit.

Po svatbě se manželé Lónyayovi stáhli do soukromí a zcela stranou politického i společenského dění prožili mimořádně harmonické manželství. Koupili si zámek Oroszvár – dnešní Rusovce, kde se často scházeli významní hosté, mezi nimi i následník trůnu František Ferdinand  d´Este se Žofií Chotkovou.

Když Stefanie vydala v roce 1935 výše zmíněné paměti, její dcera se pokoušela soudně zakázat šíření této knihy. Ta se však velmi dobře prodávala a Alžběta u soudu neuspěla. Stefanie se jí odměnila tím, že ji vydědila.

Na konci války se před blížící se Rudou armádou manželé uchýlili do benediktinského kláštera v Pannonhalmě v Maďarsku, kde Stefanie v srpnu 1945 zemřela a je i s manželem, který zemřel o rok později, pochována.

Benediktinské opatství Pannonhalma

Pamětní deska

Benediktinské opatství Pannonhalma a pamětní deska v kryptě, kde je Stefanie pochována

Veškerý svůj majetek včetně zámku v Rusovcích manželé odkázali klášteru. Po rozpadu Česko-Slovenska v roce 1992 se maďarští benediktini v rámci restitucí o svůj majetek přihlásili.

Dnes je zámek v dezolátním stavu a slovenská vláda usiluje o jeho získání, aby zde vybudovala důstojné reprezentační sídlo – takové slovenské Lány.  Bohužel tomu ale brání soudní spory, které nejsou dodnes ukončeny.

Zámek v Rusovcích dnes

Zámek v Rusovcích dnes

Čtěte také příběhy těchto slavných žen:

Reklama