Toužila po krásném baráčku se zahrádkou někde u lesa. Svůj sen si po malých krůčcích, s vypětím sil plnila a těšila se, až se se svými dětmi přestěhuje. Ovšem rodinná pohoda netrvala dlouho a ona musela chtě-nechtě dům prodat. „Strašilo tam,“ tvrdí Denisa.

sd

Toužila mít pro sebe a své dvě děti vlastní, především pak klidný domov. Paradoxně nakonec z vysněného a klidného hnízdečka musela o několik měsíců později odejít. „Když nás manžel opustil, rozhodla jsem se začít znovu, jinak, tak jak jsem vždy chtěla. První krok byl nový domov. Bydleli jsme sice ve velkém bytě, ale v rušném centru, a já chtěla vždy baráček na samotě. Ale můj manžel o tom nikdy nechtěl ani slyšet. Když nás opustil, nastal ideální čas na to začít žít po svém,“ začíná své vyprávění maminka dvou malých dětí Denisa. Jenže sen o klidném žití se jí postupem času rozbořil jako domeček z karet.

„S příspěvkem od rodičů jsem koupila polorozpadlý dům, který jsem nechala srovnat se zemí, chtěla jsem ho stejně jen kvůli tomu pozemku. Ten byl přesně podle mého gusta. Nacházel se na konci vesničky kousek za Prahou, s výhledem na les s potůčkem, naprostá nádhera.“ To ještě Denisa netušila, že její nově vznikající hnízdečko se promění spíše v dům hrůzy. „Když nastal čas stěhování, byla jsem štěstím bez sebe, stejně tak i moje děti. Těšily se na velkou zahradu, vlastní pokojíčky atd. Dodnes si pamatuji první noc, spali jsme mezi krabicemi, utahání po celém dni vybalování jsme lehli a usnuli. Chvilku po půlnoci mě vzbudil alarm od auta, vyběhla jsem, ale auto nehoukalo. Koukala jsem za plot, ale nikde nic.“ Své halucinace pro tentokrát přičetla Denisa velké únavě.

Fantazie je náš duch, nebo náš démon.
Immanuel Kant

To, že v domě není něco v pořádku, si začala uvědomovat již po pár týdnech od nastěhování. „Náš nový domov jsme milovala, ale stále jsem cítila zvláštní pocit, jako by mě v něm někdo sledoval. Svěřila jsem se rodičům, a ti mi půjčili pro klid duše na pár dní jejich hlídače, ridgebacka Richieho. Zpočátku jsem byla ráda, šel z něj respekt, ale když jeho štěkot noc co noc neustával a stále štěkal na to samé místo, málem jsem zešílela. O tom, že by v novém domě mohlo strašit, nechtěla ani slyšet. „První myšlenku na duchy mi vnukla máma, která jednou hlídala děti a říkala, že slyšela, jak v garáži někdo chodí. Když tam šla, nikdo tam nebyl. Co mi ale přišlo šílené, bylo to, když vyprávěla, jak se později v noci mladší ze synů probudil, vstal, chytil ji za ruku a odvedl do garáže, a tam ukazoval někam do prostoru.“

Denisa si pomalu, ale jista začala uvědomovat, že u nich doma vážně není něco v pořádku. „Vše se vždy točilo kolem garáže, bouchání, popadané věci, alarm od auta, neustále výpadky kamery připevněné na garáži atd. Co mě ale donutilo můj vysněný dům nakonec prodat, bylo to, že mladší syn párkrát šel do garáže a „na něco“ se smál. A to mě vážně děsilo.“

Denise se dům podařilo rychle prodat, samozřejmě kromě rodičů nikomu nic neřekla a s dětmi se nastěhovali sice do domečku, ale v satelitním městečku, kde je sice dům na domě, což pro ni kdysi byl zlý sen, ale prý je teď mnohem klidnější. Svůj zlý sen si snad již odžila ve svém „snovém domě“.

Čtěte také:

Reklama