Každý den procházím nekonečnými vestibuly metra a každý den mi někdo říká o peníze. Někdy jsou to mladí lidé, smažky takzvané, jindy je to stará paní s brýlemi, která žadoní o peníze na chleba. Často před sebou zahlédnu skupinku týpků, od nichž se jeden oddělí, ihned co mě zahlédne.

 

„Neměla byste nějaký drobný?“

„Ne, neměla,“ odpovím a kráčím dál.

 

Pokaždé, ale skutečně pokaždé mi projede hlavou myšlenka, co když má ten člověk skutečně hlad? Co když ta paní, která tolik usilovně žadoní o peníze na chleba – o ten symbol jídla, skutečně trpí, a například děti se na ni vykašlaly a nemá, kde spát, a k tomu jí kručí v břiše.

 

Ale dnešní svět je prostě šílený.

Z paní bez chleba se vyklubala alkoholička, která si pochlástává pivka a čoudí na Hlavním nádraží. Z mladíků v metru vždycky táhne a jejich slečny mají úzké zorničky. Snažím se mezi nimi proplouvat, aby mě oslovit nestihli, a když už, tak něco rychle procedím mezi zuby a prchám. Pak přijde ten okamžik výčitek, který si omluvím, ze kterého se dostanu logickými úvahami. „Nemůžu přece dát peníze každému. Mám děti a rodinu, bylo by to na jejich úkor. Většina z těch žebrajících může jít klidně do práce."

 

Právě včera jsem se nechala unést.

Na schodech seděla paní, zhruba padesátiletá, v červené bundě. Viděla mě z dálky, byly to dlouhé schody a já po nich v ten moment šla sama. Bylo to jasné, půjde po mně.
Už když jsem se přibližovala, začala hladit psa a vrhala na mě smutné pohledy. Takové ty ustrnující, které by obměkčily snad každého. Mě ale ne.

 

„Paní, neměla byste nějaký drobný?“

„Tak já vám něco povím. Chodím tu každý den a vždycky po mně někdo chce peníze. Mám doma děti a spěchám tu vždy do práce. Co si vlastně myslíte?...“

 

Jo, jo – přesně tohle jsem pronesla, nechala jsem se prostě unést.
Kdybych měla dát každému dvakrát denně drobné, musela bych si to zřejmě vést jako položky nečekaných výdajů na mé výčitky.

 

Ta paní mě odměnila tím nejsmutnějším pohledem, který jsem kdy viděla. Její unavené a stárnoucí oči a k tomu její shrbený posez nad psem uvidím asi ještě dlouho. Moje výčitky se po tomhle zážitku rovnají asi desetinásobku těch běžných.

 

Nechala jsem se unést, ale nevyplatilo se. Zřejmě si zavedu další položku v účetnictví, ale kdo mi ji odečte, to tedy nevím. Možná až jednou u nebeských bran…

 

Jak to prosím vás řešíte vy? Máte také výčitky?

Reklama