Reklama

Prvně v životě mne ten pocit vší silou zasáhl u nás na pískovišti. Moje maminka pak cizí mamince se slzami v očích vysvětlovala, že jsem jejímu chlapečkovi opravdu nechtěla tou kovovou lopatkou rozbít hlavu. Neměl mi bourat bábovičky, hajzl jeden... Byla jsem vždycky mírumilovné dítě, které si od jiných dětí nechalo skákat po hlavě. Moje maminka se na to už nemohla dívat a jednoho večera mi řekla, že když mi někdo ubližuje, musím se bránit. No tak jsem se bránila. Jen mi pak maminka musela místo té kovové lopatičky koupit umělohmotnou.
 
Podruhé v životě jsem byla blízka zločinu, když se v můj svatební den, těsně před obřadem, zeptal svědek mého nastávajícího, jestli se opravdu chce ženit, a on odvětil: ,,Já nevím". Levé oko mi pod svatebním závojem vztekle cukalo celý obřad, knedlíčková polévka mi spravedlivým rozhořčením ležela celé odpoledne v žaludku jako šutr a měla jsem sto chutí odepřít svému čerstvému Jánevímmanželovi i noční svatební potěšení.
 
Potřetí se mi před očima zatmělo, když mi bylo asi 30. To mi můj bývalý manžel v rámci pěkné večerní chvilky navrhl, abych si nechala zvětšit poprsí, protože on to rád. Přemohla jsem první nápor rudé barvy před očima a palčivou chuť říci mu, že by se mi taky líbilo, kdyby si nechal zvětšit svou chloubu, mile jsem se na něj usmála a řekla mu, že můžeme jít k plastickému chirurgovi spolu, protože by mu mohl odstranit ty přebytečné tukové polštáře kolem pasu a pod bradou. Další nabídka na zvětšování dvojek na čtyřky již zákonitě nepřišla.
 
Mezi mým pětatřicátým a osmatřicátým rokem nastalo dlouhé období, kdy jsem měla chuť vraždit každý den. Můj bývalý manžel byl poměrně normální tvor, netrpěl žádnou obsesí, ale přesto měl drobnou úchylku: čistý a nablýskaný dřez na nádobí. Každý den, když přišel z práce, vyzul boty a ještě v dlouhém kabátě a s aktovkou v jedné ruce si to namířil do kuchyně, uchopil houbičku a v plné zbroji se jal dřez píglovat. Teprve potom se odstrojil a byl schopen věnovat se rodinnému životu. Nejdříve jsem z toho měla legraci. Posléze jsem každý den před jeho příchodem nervózně mačkala hadr napuštěný Ironem, aby náš vydezinfikovaný nerezový dřez svítil do všech stran leskem nejvyšším. Marně. Ať se dřez blejskal, jak se blejskal, manžílek vždy plně oblečen musel nejdříve uspokojit svou touhu po čistoskvoucím dřezu a nedbal mých výsměšných poznámek ani čím dál hlasitěji pronášených protestů.
 
Dnes jsem šťastně rozvedená a chuť vraždit nemám, ani když mě paní na úřadě pošle do NĚKAM. Zřejmě jsem se během svého 17ti letého manželství dokonale psychicky zocelila.
 
Kadla

Milá Kadlo, nezbývá mi než vám pogratulovat. Já svou duševní stálost a jistotu stále hledám. Ale ještě mám sedm let do vašeho zocelení.
 
Dnešní téma jsou situace, kdy jste měly pocit, že budete střílet, zabíjet, vraždit. A z mého pohledu nejzábavnější příspěvek dostane odměnu. A speciální příspěvky na zabití dostanou možná cenu na zabití.
Tak se snažte a e-mail
                                redakce@zena-in.cz
                                                                          zásobujte.
 
A Kadla jistě není bez šance - dnešní výherkyni zveřejníme dnes odpoledne kolem 15. hodiny...