Reklama


Říká se, že čert „kadí“ vždycky na větší hromadu. Něco na tom určitě bude, ale i čert se někdy prostě zaplať Bůh netrefí. Když mi kamarád dával kontakt na muže, který je hrdinou tohoto článku, říkala jsem si, že je to jako z amerického filmu. Všechno dobře dopadlo, a jestli ještě neumřeli… už chybí jen zlatý retrívr…

Je to ale holá realita života. Života člověka, který přišel ke štěstí ve chvíli, kdy ho byl schopen vidět zcela jinde. Takovou nějakou lidskou radost jsem z celého jeho příběhu měla.

Neměl nic než babičku

Pavel vyrostl u babičky, protože jak on říká, máma se o něho starat nemohla. O tátovi od dětství věděl jen tolik, že snad někde existuje. Do školy začal chodit v Karlových Varech. Neučil se špatně, ale ani ne tak dobře, aby mohl jít studovat. Vyučil se kuchařem a ve dvaadvaceti letech se oženil s dívkou, kterou znal již od dětství.

Nikdy nebudu jako tvůj fotr

„Jitka bydlela hned vedle mojí babičky. Její táta alkoholik, máma potom taky. Často u nás spávala, protože u nich doma byl mnohdy v noci takový virvál, že babička tam pokaždé šla a odvedla Jitunu k nám,“ vypráví šestadvacetiletý Pavel, žijící dnes na Kladensku.
„Řekl jsem jí tehdy, že jednou si ji vezmu a budeme se mít dobře. Pamatuji si, že jako kluka mě  hrozně štvalo, že je její táta takový. Říkal jsem jí: Nikdy nebudu jako tvůj fotr. To nám bylo třináct. A vidíte, máme spolu kluka Odráška,“ pokračuje.
Pavel působí vesele. Je to příjemný, hovorný muž. Je abstinent, kuřák.
„Mám pár nešvarů, ale nejsou snad nijak závažný,“ usmívá se.
„Hrozně kouřím, ale nikdy jsem se nenapil. Rybařím, sázím si na fotbal ve Fortuně a lepím letadýlka, to mě moc baví. Žena říká, že jsem dítě, ale říká to s úsměvem, tak myslím, že jí to nevadí,“ řekl.

Hlavně, že jsme všichni v pořádku

„Na pár dobře vsazených zápasů jsem i párkrát vyhrál. Třeba tři stovky, pět stovek, ale jednou i dva tisíce! Tehdy jsme šli na večeři. Ale nikdy jsem nevyhrál žádnou velkou sumu," vzpomíná.
„Na tenhle byt jsme si brali hypotéku. Pak nějaké zařízení na splátky, pračka, lednice, a hodilo to docela slušný balík měsíčně. Když to propočítám teď, kdy je moje paní na mateřské, řeknu vám, zbývala pěkná almužna,“ říká Pavel.
„Pokaždé jsme si na konci měsíce půjčovali od kamarádů a začátkem jsem to zase vracel,“ vysvětluje.
„Nehádali jsme se kvůli penězům. Myslím, že je to i proto, že oba jsme na nedostatek tak trochu zvyklí. Ani jeden z nás toho nikdy moc neměl. Hlavně, že jsme zdraví, že je kluk pořádku a že se máme rádi. To jsou slova Jitky. Je to zlatá holka,“ dodal.

Měl jsem si raději koupit makrelu

„Ten den jsem šel vsadit za stovku, protože jsem bral, a to mi Jitka vždycky dovolila vsadit 3z5. To je taková trochu dražší sázka, ale zase můžete i nějaký zápas nechytit, a ještě vyhrajete. Je to taková moje povýplatová radost," vysvětluje Pavel.
„No a pak jsem si šel koupit cigarety. Opravdu nekecám, jen tak ze srandy jsem vzal tiket na Šťastných 10 a namastil jsem tam čísla. Asi mě pálila ta padesátikoruna v zadní kapse kalhot.
Přísahám, že jsem si říkal, že jsem pako, že bych udělal líp, kdybych si raději koupil uzenou makrelu… tu mám děsně rád,“ vzpomíná s úsměvem Pavel.
„Já ale vsadil nějaká čísla za pajdu a ještě cestou domů jsem si opakoval, jaký  jsem cvok, když si myslím, že by to mohlo vyjít. A vlastně ani nevím, jestli jsem věřil, že to vyjde – možná ani ne,“ dodal.

Brečeli jsme klukovi u postýlky

„Ten den byl od počátku zvláštní. Dnes, když si to připomenu, je to takové celé v mlze. Jako ve snu. Přišel jsem totiž domů a tu makrelu jsem měl v lednici od Jitky. Pak mi řekla, že přišel přeplatek za plyn, poměrně hodně, a nakonec jsem šel s košem a našel jsem u popelnice dvoustovku. Povídám Jitce, hele, my máme dneska nějaký fajnový den, a vytáhl jsem ten tiket. Tehdy jsem si snad poprvé reálně řekl, že třeba vyhrajeme. Žena se smála a víte, co řekla? To fakt nezapomenu  - stovky nejsou miliony, můj milej.
Oba jsme o pár hodin později koukali na ten kus papíru jako pitomí. Nikdo se nehroutil a nikdo nekřičel. Jen jsme tam seděli a zírali na sebe a na ten tiket. Celou noc jsme nespali. Věděli jsme, že jsme vyhráli hodně, ale že je to  17 milionů, to jsme netušili. Možná to šlo spočítat, ale já ani nevěděl jak. Byl jsem jako v mlze. Pak jsme stáli u Ondráškovy postýlky a oba jsme buleli. Chápete to? Místo abychom se smáli….“ vzpomíná.

Člověku to nedá, a tak jsem se Pavla zeptala, jestli si vůbec uvědomuje, že je milionář.
„Jo, teď už jo. I když možná ještě tak nějak ne úplně. Furt mám pocit, že se probudim," reagoval s úsměvem.  

Co s tím budete dělat?

Tak s touhle otázkou Pavel ožil. Poprvé jsem měla pocit, že má vážně radost.
„Víte, já nikdy tolik peněz předtím ani nezahlídl. Vím, že musíme být rozumní, ale přece jen, první, co jsme udělali, bylo, že jsme odjeli s klukem ven. Dostali jsme zálohu na ty peníze a okamžitě vypadli to nějak vstřebat. Byli jsme v Paříži a taky na Francouzské rivieře. Letadlem! Možná to bude vypadat hloupě, ale oba jsme byli nejdál na Slovensku,“ směje se, „tak se nedivte“.

- Rád bych nám teď koupil malý domek – nic honosného, jen na bydlení, aby se Ondra měl prima.
- Chtěl bych krámek s rybářskými potřebami. Je to můj sen.
- Manželka je vyučená zlatnice, tak bych jí chtěl pořídit nějaký podnik, krámek nebo provozovnu.
- A co zbude, dáme na úrok, kdyby se něco přihodilo. Stát se může cokoli.

„Rozhodně chceme oba pracovat. Když si to tak představím, je to takové zadostiučinění,“ zvážněl Pavel.
„Nikdo z nás celý život nic neměl. Jen jeden druhého a babičku. Škoda, že se toho nedožila, to mě vážně mrzí. Stačilo jen pár měsíců. Zahrnul bych ji zlatem, za to, co pro mě udělala…
Jitka to rodičům ani neřekla. Nejsou to žádní fajn lidé, ani na svatbě nám nebyli. Nic jsme od nich přitom nechtěli. Jitce to bylo líto. Jednou tam byla, byli opilí. Teď se neviděli myslím asi dva roky. Malého také neviděli… nevím, nechám to na ní a její rozhodnutí budu respektovat,“ řekl.
„Když se tak nad tím zamyslím, pořád jsem nejšťastnější, že mám Ondru, že mám svoji ženu, a teď je prostě jenom prima, že máme o pár vrásek míň a šanci na život bez jednoho balíčku starostí,“ říká muž závěrem.

Říkejte tomu, jak chcete. Náhoda, řízení osudu, odžitá část karmy díky správnému přístupu k životu a srovnaným prioritám, spravedlnost, nebo prostě jen jedna epizoda jednoho života dvou lidí.
Já tomu říkám vyšší spravedlnost, na kterou nemusel Pavel s Jitkou čekat několik životů. Ovšem zasloužili se o to především oni dva sílou charakteru a láskou.

Ze srdce jim přeji hodně štěstí. A vy?