Reklama

Tohle asi není na článek do ženského magazínu. Nikdo tu nezná souvislosti, nikdo to nemůže pochopit. Ale já vím, že ty mi porozumíš. Ty jediný, který víš, co se tenkrát stalo. Vím, že je to těžko pochopitelné, ještě hůř odpustitelné, ale stejně Tě o to nyní žádám.
 
Byla to právě tato věta: Myslel jsem, že to víš, ale možná to jen chceš slyšet nebo číst - byla jsi pro mě něčím výjimečným, co jsem do té doby nezažil, tak intenzivní vztah a pocit "sounáležitosti" jsem prostě do té doby nezažil, a i když je to osm let, tak je to ve mně a těžko se to nějakým způsobem dá odpárat. Věděla jsem, že jsi mě miloval, vždyť i já milovala Tebe. Jenže najednou to bylo černé na bílém. Otočila jsem se zpět. Jen ty a já víme, kde se stala chyba. Stála jsem na důležité životní křižovatce a hledala správný směr. Nebyl nikdo, kdo by mi poradil, a já se rozhodla... Vydala jsem se cestou, kterou jsem považovala za správnou. Dnes vím, že to bylo špatné, ale dnes je již pozdě.
 
Vím, že nejde vrátit čas, vím, že nemohu nic změnit. Prosím o jediné, odpusť mi. V mém srdci budeš mít vždy obrovský kus místa. A pro dva lidi na tomhle zvláštním světě budeš už napořád tím nejdůležitějším člověkem na světě.
 
Ostatním čtenářkám se chci omluvit. Na celý příběh by nestačilo ani jedno celé vydání Ženy-in, ale tuhle příležitost jsem nemohla nevyužít.
 
Jacquelline


No vida, dočkali jsme se i vyznání ztracené lásce. Myslím, že to tu rozhodně svoje místo má a i z takového útržku je patrné, že se jednalo o velké drama. Bohužel už je asi po představní a toto už je jen dozvuk. A nebo možná není? Kdo ví?

Napište mi také do redakce@zena-in.cz!