Vážená redakce a milé ženy-in,

ráda bych zareagovala na dnešní téma o stáří. Myslím, že jen málokdo z těch, kdo mluví o nerudných důchodcích, si dovede představit, jak složité jsou dnes pro ně ty nejjednodušší věci. Sama jsem ještě (relativně) mladá, se starými lidmi ale při své práci přicházím často do kontaktu, jsem totiž zdravotní sestra. Jen si představte, že jste se narodili v době, kdy ještě neexistovala televize, a telefon měla doma jen ta největší honorace. Když chtěl někdo poslat rychlou zprávu, musel na poštu a poslat telegram. V tramvaji se házely peníze do kasičky a řidič ručně cinkal na zvonek, než se rozjel. Největší móda byly punčochy nylonky, pánové nevyšli z domu bez klobouku a zdravili dámy „Rukulíbám". Zkuste se někdy podívat na film pro pamětníky...

Samozřejmě vím, že mnoho starých lidí se dokázalo přizpůsobit nové době, posílají e-maily a fotí digitálním fotoaparátem. Ne všichni jsou ale toho schopni. A pro ně je každá cesta do města, na nákup či na úřad úplné dobrodružství. Všechno je na ně moc rychlé a nebezpečné. Jezdící schody, označování jízdenek, spousta nových slov... tam, kde před rokem ještě nebylo nic, teď stojí obchodní centrum s mnoha vchody. Vždycky se mi vybaví Zdeněk Svěrák v jeho posledním filmu Vratné lahve, jak jde po ulici a začne odpovídat neznámému člověku, protože si nevšimne, že vlastně mluví do telefonu v uchu. A to jeho postava ještě není tak stará.

Tak bych vás chtěla poprosit: Mějte s těmi ubohými zmatenými pomalými lidmi trochu soucitu. Někdy jsou opravdu nervózní, oni se ale zlobí spíš na celý svět než na vás osobně.

vaše čtenářka Ivana


Milá Ivano, tak zlí snad nejsme. Máte samozřejmě pravdu, ale člověk si to prostě neumí tak představit. Možná kdyby nás zničehonic vysadili někde uprostřed Tokia, kde bychom nerozuměli ani slovo a kde je životní tempo ještě rychlejší než u nás... Ostatně kdoví, co nás čeká za nějakých dvacet, čtyřicet let :-(

Reklama