Průmyslová revoluce přinesla mnoho změn.
Celé 19. a 20. století šlo ve víře v technický pokrok, v rozum a vědecké objevy. Všechno se začalo měnit - i lidé.
Poetické obrazy krajin a širokých dalekých obzorů začaly být pomalu ale jistě zastavovány množstvím nových budov, domů a továren. Stroje se začaly množit jako mouchy na jaře a komáři v létě, lokomotivy začaly protínat svět křížem krážem, a vytvořily tak nenahraditelné tepny pro rozvoj obchodu a finančního bláznění.

To bylo ovšem z úplného počátku, čas plynul dál a lidé v sobě objevovali množství dalších možností, jak zlevnit a urychlit činnost jejich výrobních linek. Mimo to ovšem vzniklo mnoho jiného, za co je rozum člověka vděčen, protože to nejdůležitější, co přišlo, bylo právě poznání samo.
Lidé viděli, kolik dovedou, když chtějí, když se zajímají.
Jejich svět jim nabízel více možností, jakkoliv bylo politické klima šedé pro svět nejchudších lidí.

Přeskočme několik desítek let a podívejme se, kam jsme se za ta celá dvě století dostali, kam nás zavedla naše touha zkoumat, řešit, bádat, vymýšlet si, prostě jednat na všech úrovních, které kdy v sobě člověk objevil.
Což o to, na tom není nic špatného, ale název článku přece jen směřuje k jiné pointě, a tak se musíme trochu odklonit od toho bez – vadného lidského progresu.

Když se podívám na místa, která jsou ovládána počítači, trochu se děsím, neboť je známo, že počítače nejsou lidé, ale že počítače ovládají lidé.
Na všech těch místech, která svou organizací připomínají lidskou zoologickou zahradu, je vždy alespoň jeden počítač. Vytvořili jsme si takové barevné skanzeny pro nás, pro lidi, abychom byli uchráněny divoké zvěře, hadů a hmyzu, velkých zim a nedostatků vody. Všechno jsme si pěkně a příjemně zařídili tak, abychom se mohli soustředit především jen na vydělávání peněz a ukájení svých potřeb, tužeb, interesu.

A jak už to tak chodívá, s čím člověk zachází, tím také schází.
Mám na mysli zkušenost, kterou nám příval mechanické práce, v současné době především s počítači, přinesl.
Dlouho užívaný způsob práce se nám zaryl pod kůži a zdá se, že počítače již neovládají lidé, ale že lidé jsou ovládáni počítači.
Přejali jejich způsob práce, jejich způsob uvažování, jejich omezení a neživost.
Rozvoj všech možných komunikací přerušil zvyk na osobní kontakty lidí. Vše je dnes vyřizováno dálkově.
Mezilidská komunikace trpí tímto zvykem, a tím tedy i člověk sám.
Co není v plánu, nebude.“
Charakteristika strojového přemýšlení v oblasti hromadné výroby. Dalo by se namítnout, že člověk potřebuje cíl, potřebuje vidět alespoň přibližně cestu, kterou se má dát.
Člověk si dělá plány pro jistotu, pro budoucnost.

Ovšem člověk není stroj a plány se mění. Je toho tolik, co je ovlivňuje. Podmínky, příležitosti, osobní připravenost, možnosti, povinnosti, zodpovědnost - prostě je toho tolik, že člověk žije s neustálou nutností zhodnocovat a přehodnocovat situace.
Lidská bytost je plna emocí a nenadálých zvratů, má cit a cítí mnoho, přemýšlí a prožívá, hledá a nachází, a jsou to často nálezy nečekané - nenadálé - neplánované.
Život je dobrodružstvím, když necháme člověka žít svobodně.
V naší běžné fixní pracovní době a časté jednotvárné, jednosměrné činnosti to jde velmi těžko, ale přece by člověk neměl ztrácet svou obezřetnost pro věci náhodné.

Tak především žijí umělci – s pevným řádem v sobě a svobodou proti všem pravidlům, konvencím a příkazům, ve kterých jsme vychováváni.
Svobodou, která vede jejich štětce na plátně, která přináší inspiraci.

Je několik lidí, které znám a ti jsou přesvědčeni, že v každém člověku je umělec. “Žít život jako umění,“ říkají, "překonávat se a hledět si, vážit si svého života tvůrčím způsobem."

Mechanizace otupila u člověka tvůrčí proces, schopnost žít s přírodou v plném souladu, cítit vítr a při ohlédnutí uvidět lesklého modrého brouka, který se právě schoval pod list.
Stačilo málo, necítit vítr a nikdy bychom brouka neviděli.
Těšit se z maličkostí, které nás potkávají.
Být otevřený myslí i duší, nebát se na chvíli zbavit se pevného řádu a raději se rozběhnout s odvahou k obzoru, který neznáme, který znovu objevujeme a který se nám tím rozšiřuje.

Spontánnost je jako babí léto, které se nám nečekaně přimkne k obličeji ve večerní krajině, která je zalita zlatým závojem horoucího slunce a my vidíme lesklé vlákno, které jemnější nad pírko poletuje kolem nás.
Spontánnost se nedá zachytit, nedá se naplánovat, je řízena sama sebou a hlavně vnímavostí a pozorností člověka, jeho citem a oddaností.       

    
Reklama