Ruku na srdce, nevytáčí vás ta jizva po operaci slepého střeva? Ani ta rýha uprostřed čela? A co ten faldík v pase? Jste se sebou naprosto spokojená? Vážně byste na sobě nechtěla nic měnit? Pokud ne, jste šťastný člověk. Umět přijmout a milovat své tělo, tělo, které nás bude doprovázet celý život, někdy nebývá snadné. Nespokojenost s vlastním tělem může přerůst v nenávist a nenávist mívá fatální následky.

Mýtus krásy
To je jeden z významných faktorů přispívajících k „epidemii“ poruch příjmu potravy a nezdravému vztahu k vlastnímu tělu vůbec. Ženy jsou téměř denně konfrontovány s ideálem prezentovaným reklamou a módními časopisy. Představují jej nerealisticky štíhlé a abnormálně vysoké modelky, jejichž fotografie jsou navíc často retušovány a „vylepšovány“.

 

Cílem je předvést veřejnosti „bezchybné tělo“. Jakékoliv nedostatky jsou nepřípustné. Žena v reklamě je nebesky dokonalá, zcela sexualizovaná a věčně mladá. Neustálé zabývání se dietami, cvičením a vzhledem vlastního těla se stává pro ženy normou a běžnou součástí představy o ženskosti. Takzvaný mýtus krásy tvrdí ženám, že pokud chtějí být úspěšné, musí být i krásné a štíhlé. Pokud chce být žena úspěšnou a uznávanou, musí být takové i její tělo.

Poruchy přijmu potravy, sebepoškozování
Právě k tomu často vede záporné hodnocení vlastního těla. „Už několik let nejsem schopna se vyrovnat sama se sebou, se svým tělem. Asi v 15 letech jsem začala přibírat a v průběhu puberty to dotáhla na nějakých 87 kg při 170 cm. Byla jsem sama sobě odporná, nenáviděla se do morku kostí, ale tohle samozřejmě nikdo nevěděl, maskovalo se to ohromným humorem, legrací ze sebe samé. Stálé pokusy mi pomoci různými způsoby selhávaly, protože já sama jsem nebyla schopná nic dodržet, natož to dotáhnout do konce. Obvykle to končilo nejen nenávistnými myšlenkami k sobě samé, ale třeba taky do krve pořezanýma rukama, středoškolské třídní diety to jenom zhoršovaly klasikou jo-jo efektů.

Kolem dvacítky jsem začala pracovat relativně daleko od svého bydliště a konečně se mohla začít stravovat podle sebe. Přes týden v kanclu nejíst vůbec a víkendy doma prožrat. Výsledek bylo snížení váhy na 75 kg během několika málo měsíců. Pak jsem onemocněla, váha šla rapidně dolů, během měsíce nějakých 10 kg vinou nechutenství a stálých průjmů. Tím jsem se dostala asi na 67 kg a začala dál intenzivně a vědomě hubnout. Za další měsíc jsem byla na 62 kg. Od té doby mě začala ovládat hmotnost a můj vzhled naprosto fatálně.

Hladovění – přejídání, pojede to pořád dokola. Zase se budu nenávidět, když se najím, a budu euforická, když uslyším svůj žaludek kručet hlady. Když se váha dostane výš, jsem v depresi a mých ran na duši i na těle přibývá. Jizvy a popáleniny od cigaret si už ani nepočítám. Nejhorší bylo, když jsem si zkusila podřezat žíly proto, že jsem se nenavlíkla v obchodě do džín, které se mi líbily.

O probrečených nocích a chvílích absolutního zoufalství se ani nezmiňuji. Všechno se odvíjí od mé váhy – kolísání nálady, výkonnost... Když jednou začnu přibírat, nejde to jen tak zadržet, je to jak rozjetej kolotoč, začnu žrát, dostanu pocit, že už je to stejně jedno, stejně jsem si režim pokazila a neznám míru. Jídlo mě úplně ovládá. Nevím, co dál, ale vím, že nechci, aby celý můj život byl ovládán jen jídlem a chorobnou posedlostí po ideální váze.“
Tak prožívá svůj boj s vlastním tělem šestadvacetiletá studentka.

Milovat své tělo…
Ale jak se zbavit nespokojenosti se svým vzhledem a zlepšit tak své pojetí o sobě, svou sebeúctu? Není to jednoduché, ale ne nemožné.

 

V první řadě je zapotřebí soustředit se na sebe, ohraničit se vůči sociálním tlakům, které hodnotí více zevnějšek než vnitřek, pochopit, že nemusíme vyhovět každému a že ne každý nás musí mít rád, naučit se být více sebevědomý, umět se pochválit a ocenit, pokud máme pocit, že naše okolí to nedělá dostatečně. A v neposlední řadě umět přijmout své tělo takové, jaké je. Nečekat, až se stane lepším, štíhlejším, zdravějším, ale užívat ho k příjemným věcem, ke kterým je určeno, a mít radost právě teď v přítomnosti.

 

Tělo je náš spojenec, ne nepřítel. Měli bychom mu naslouchat, starat se o něj, respektovat jeho potřeby, protože ho nutně potřebujeme k životu.


Naučit se žít se svým vlastním tělem, být sám sebou, umět přijímat o sobě pozitivní informace a poskládat si z těchto informací nový obraz o svém já, ke kterému patří tělo, ale nejen tělo. Pamatujte, že pokud si člověk neváží ať už jakékoli části sebe, nebude spokojený. Ani když bude mít to nejideálnější tělo. Vyvarujte se srovnávání. Spíše než pokoušet se přeměnit svůj vzhled podle idolů, uvědomte si, že atraktivita je souhrou mnoha aspektů, včetně vnitřní přitažlivosti, která nás činí jedinečnými.

Spokojenost = snížení váhy
Spokojenost je emocionální proces, provázející člověka životem. Každý člověk (i žena s nadváhou) může být se sebou spokojený. A pokud je spokojený, má se dobře, a pokud se má dobře, pak i vypadá dobře. Je například dokázáno, že pokud se žena cítí dobře a je spokojená se svým vzhledem, což neznamená, že je hubená, ale že se cítí dobře v tom, co má na sobě, pak se dostavuje jako průvodní efekt i snížení váhy.


Připraveno ve spolupráci s www.anabell.cz

Jak vnímáte své tělo? Jste se sebou spokojená? Znáte někoho, kdo zcela propadl touze po krásném zevnějšku? 
Reklama