Většinou, když někomu řeknete, že se vám stalo něco „divného“, všechny to zaujme. Když pak nastíníte, že se to týká duchů, sklidíte maximálně tak salvu smíchu a ťukání na čelo, ale můžete být klidná, nejste blázen, oni vážně existují!

duch

Jsem realistka, tudíž k určitým věcem jsem prostě skeptická, stejně tak jako jsem byla dříve k paranormálním jevům. Různé nevysvětlitelné úkazy, kde hlavní roli hrál duch, pro mě byly více než úsměvné. Jenže vše se obrátilo po mém pobytu v jednom relaxačním středisku. Ještě teď, když si na to vzpomenu, se mi ježí vlasy na hlavě.

S mou nejlepší kamarádkou jsme usoudily, že by nám bodlo vypnout, nechat se rozmazlovat, a tak jsme vyrazily kousek za Prahu na wellness víkend. To, co se tam dělo, nám do teď nikdo nevěří. První večer proběhl téměř normálně, tedy až na to, že se nám neustále otevíraly dveře od pokoje, ale sváděly jsme to na vadnou elektřinu, jelikož dveře byly na takový ten elektronický čip. Vše začalo až následujícího dne...

Ještě než jsme se vrhly na ranní hygienu, došly jsme si na cigaretu, a po návratu do koupelny můj kartáček jaksi chyběl. Zůstala jsem jen nevěřícně civět, protože jsme je nechávaly vedle sebe, ale nechtěla jsem dělat nějaké scény, aby si kamarádka nemyslela, že jsem blázen. Po chvilce si toho však všimla sama a zeptala se, kde mám kartáček, když byl vedle jejího. Přikrčila jsem rameny a začala hledat, po chvilce jsem ho našla ležet na mé straně postele. Podotknu, že z pokoje i do pokoje jsme se vracely obě spolu a paní uklízečka očividně podle nepořádku v pokoji taky neřádila. „Prostě divný,“ řekly jsme si a šly na snídani. Celý den jsme absolvovaly různé fantastické procedury, ale vždy po návratu do pokoje bylo cítit něco divného ve vzduchu. To, co se stalo večer, se snad ani slovy nedá popsat...


Po večeři jsme si daly ještě sklenku vína (opravdu to byla jen jedna sklenka), rozjímaly nad úžasným dnem a k půlnoci jsme vyrazily do pokoje s tím, že si ještě pustíme nějaký film. Při usínaní jsem pocítila divný chlad na ruce, bylo to jako by vás někdo chytl za ruku, otočila jsem se na kamarádku, a ta mi sdělila úplně ten samý pocit. Ještě tak hodinku jsme se přesvědčovaly o tom, že to určitě nic nebylo, a v tom začalo „něco“ šíleně bouchat na okno, vyběhly jsme jen v pyžamech z pokoje ven a stály venku, jenže to jsme si připadaly jako úplní blázni, a zase raději zaběhly dovnitř. Šly jsme se podívat k oknu, jestli není v blízkosti nějaká větev, která by mlátila na sklo, a naše záhada tak byla vyřešena, ale kde nic, tu nic, jen pohled do zahrady. Rozhodly jsme se posilnit ještě skleničkou vína a jít spát. Jenže, ještě asi hodinu jsme musely průběžně chodit zavírat dveře, které se opět začaly otevírat, přes den tento problém nebyl. Po probuzení nás čekal asi největší šok: Při příchodu do koupelny na nás čekala napuštěná vana i umyvadlo. Při pohledu do pokoje bylo jasné, že to nebyl dobrý úmysl uklízečky, protože ta tam opravdu být nemohla. Rychle jsme se sbalily, zamířily na recepci a chtěly už raději zmizet. Když viděla slečna na recepci naše vyděšené výrazy, zeptala se, kam tak rychle pospícháme. Ovšem naše historka ji nikterak nezaskočila. Prý se to tam děje běžně. Dokonce mimo sezonu, když je hotel úplně prázdný, slyší personál v noci na chodbě klapot dámských lodiček.

duch2

Nasedly jsme do auta a celou cestu se nám oběma honila hlavou ta samá myšlenka. Ani jedna jsme se ji ale neodvážily říct nahlas. „Že by to byla ta pečovatelka, kterou tam v šedesátých letech utopily její dvě svěřenkyně?“

Čtěte také:

Reklama