Bulvár

Mé místo je pod stolem!

Taky mám jeden hezký trapásek ještě ze studií. Jakožto studentky na místním gymplu jsme neoplývaly hojností finančních prostředků, ale na druhé straně jsme rády vystupovaly jako dámy. Proto nebylo neobvyklé, že jsme zašly do tehdy nejhonosnější restaurace na měšťáku, ale právě z důvodu malokapacitní peněženky jsme si daly pouze sodu (sifon).

Číšník nás nerad viděl a aby nám to trochu znepříjemnil, přinesl každé toho sifonu do kríglu (0,5l). My jsme se samozřejmě tvářily velice světácky a srdnatě usrkávaly perlivého moku. Asi po půlhodině jsme se chystaly odejít, ale ještě jsme se chvilku přehadovaly a mně - v mezičase povstalé - upadla vzad židle, na níž jsem měla pověšenou tašku. Debata ještě nekončila a já chtěla usednout zpět. Ale ouha! Místo abych pohodlně uložila svou podstatu na židli, snesla jsem se přímo pod stůl. Kolem seděli lidé a pochopitelně se smáli.

Číšníkovi to bylo nepříjemné a tak nás doběhl kárat a promluvil takto ke mně: "Kdybyste si dala tašku do šatny, nemusela jste padat pod stůl!" A já, jak jsem byla v rozverné náladě, jsem zvonivým hláskem odvětila" "Děkuji za radu, ale mně se tady líbí!" Chvilku mi trvalo, než jsem se vyprostila zpod stolu, kam se následně nakulila i ona spadlá židle, takže to na okamžik vypadalo jako tuhý souboj na život a na smrt. Lidé se už nepokrytě nahlas bavili a sázeli se, cože to ty dívenky v těch kríglech vlastně měly...

Podobný zážitek mám z vysokoškolských studií, UP Olomouc, pedák. Poprvé v životě jsem se jaksi více osamostatnila a jelikož jsem původně vyrostla jako benžemínek po dvou bratrech a celé moje dětství se táhlo ve znamení starých tepláků a kalhot s potupným zapínáním vpředu, chtěla jsem využít možnosti, drobných brigádních přivýdělků a rozhodla se, že ze sebe udělám absolutní betálnou kočku.

Byla jsem vysoká, extrémně štíhlá (jojo, fakt!), celkem hezká, takže jsem si pořídila úzkou delší hnědou sukni, kabátek, halenečku, silonečky A! asi 10cm štekle. Při mé výšce jsem se limitně začala blížit Petřínu a uvažovala o práškách proti závrati. Ale nesla jsem se převelice důstojně. Až do chvíle, než jsem vylezla ze školy přímo na malé náměstíčko. Vchod do školy byl totižto logicky vybaven óóbrovským škrabákem na boty, který byl v té chvíli celý můj.

Podpatek se zaryl do škrabáku naprotsto až po kořen, já jsem se jala očitě zkoumat tajemství kryté železnými škrabkami, sukýnka polodelší stala se polokratší, silonečky zmizely a navrch se moje studijní taška se studijními materiály rozprostřela po náměstí.

Prostě jak dlouhá tak široká popřela jsem původní funkci škrabáku na boty, jelikož jsem tam rozškrábla celá, botky byly to poslední. Dopajdala jsem na nádraží, pak domů, tam jsem švihla s botama do kamrliku a tam spejí dodneška. A tak přišel světový modeling o skvostnou perlu, páč od té doby su zase obyčéná dědinská baba.

   
12.02.2005 - Společnost - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [2] Vivian [*]

    to je hezký a hezky napsaný. to by si zasloužilo nějakou trapnou odměnu

    superkarma: 0 12.02.2005, 20:25:16
  2. avatar
    [1] Conny [*]

    superkarma: 0 12.02.2005, 18:25:36

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme