Co dělat? Čeho se naopak vyvarovat? Jak se s tak složitou situací vůbec vyrovnat? A hlavně: jak dítěti ještě více neublížit? Dejme slovo magistře Petře Vitoušové, prezidentce Bílého kruhu bezpečí:

Děti většinou nechtějí zraňovat osobu, kterou mají rády, mohou se pokusit ušetřit vás zbytečných starostí. Nakolik bude takové dítě sdílné, často závisí na způsobu reagování dospělé osoby. Snad zkusí občas prozradit jen část svého problému, aby zjistilo, jak se zachováte. Užitečné vám mohou být následující podněty:

Zachovejte klid. Pokuste se nepřenášet na dítě své zděšení, citové rozpoložení nebo hněv. Svým klidem pomůžete zmírnit nepříznivé účinky traumatu.
Dítě tak s vaší pomocí pozná, že máte pod kontrolou situaci, kterou samo není s to zvládnout.
Věřte svému dítěti. O svém zneužívání většina děti mluví pravdu, ledaže by chtěly skutečnost zcela popírat, aby tím někoho chránily. Ujistěte děti, že se nemají čeho bát. Často se totiž cítí být samy zodpovědnými za to, co se stalo, a sužuje je pocit viny.
Zdůrazněte proto, že to není vina dítěte. Řekněte, že naopak uvítáte, když se vám dcera nebo syn s čímkoli svěří. Povzbuďte děti, aby mluvily.
Vyptávejte se však jemně a dbejte, aby ve vás dítě nalezlo oporu. Nesnažte se z dítěte informace přímo vymáhat, jen ukažte, že jste ochotni naslouchat.

Událost ohlašte příslušným orgánům. Někdy nebývá rozhodnutí tak snadné. Až případ nahlásíte, musíte dítěti vysvětlit, že s ním chce promluvit policejní vyšetřovatel či vyšetřovatelka nebo jiná profesionálně zainteresovaná osoba a že tato osoba jedná v zájmu ochrany dětí, jimž chce svou prací pomoci.

Při vlastním pohovoru zůstaňte raději s dítětem. Pochvalte dítě, že útok nakonec přestálo. Vyjádřete před ním své uspokojení nad tím, že vůbec takové napadení přežilo, a ujistěte je, že je nyní už v bezpečí.

To pak často dítě přivede k otázce: V čem jsem vlastně udělal(a) chybu? Posléze můžete pohovořit o tom, jak se v budoucnosti chovat, aby už k podobnému ohrožení nedošlo, a naučit dítě vhodným preventivním zásadám.

Vyhledejte lékařskou pomoc a raději zůstaňte při vyšetření s dítětem v ordinaci.

Vyhledejte pomoc ke zmírnění traumatických účinků zneužití (odborné poradenské služby i různé svépomocné skupiny).

Pokuste se neměnit každodenní chod života domácnosti ani režim pravidelné docházky do školy. V době, kdy dítě prožívá stres, je to velice užitečné, protože mu vytváříte prostor k práci a napomáháte léčebnému procesu.

Je-li pachatelem člen rodiny, bude třeba zvolit (po konzultacích s odborníky) takový postup, který bude nejlepší v zájmu dítěte. Pořád opakujte, že to vše zavinil pachatel.


Nikdy dítěti neříkejte, že to, k čemu došlo, je něco nemravného a ošklivého. Dítě by si pak mohlo pomyslet, že za to nese nějakou část viny. Raději se vyhněte pronášení svých úsudků o pachateli, protože někdy může mít dítě o jeho osobě smíšené pocity. To obzvláště platí, dopustí-li se takového činu buď někdo z rodiny, nebo člověk, kterého dítě velmi dobře zná.
Bude-li to nutné, uveďte na vysvětlenou, že se ta osoba svým jednáním dopustila chyby, případně, že trpí nějakými problémy a sama potřebuje pomoc.
Je-li postižené dítě menší, uspokojí je zpravidla vysvětlení, že to byl člověk, kterého je možno přirovnat ke zloději, jenž si s oblibou přivlastňuje něco, co mu nepatří.

Za informace poděkovala Ivana Lochmanová  

 
Reklama