„Co se škádlívá, rádo se mívá. Tak přesně tohle by se o mých dětech říct nedalo. Mám dvě dcery, věkově jsou od sebe jeden rok. A nevzpomínám si, že by se za těch 20 let někdy měly rády,“ vypráví Martina, ale dodává: „To až pak, v dospělosti. Teď bez sebe nedají ani ránu. Moc to nechápu, ale jsem za to ráda. Aspoň teď.“

Přečtěte si, čím si Martina prošla v roli matky dvou dívek, neustálých rivalek.

holkz

Odmalička, jen co si vzpomínám, spolu holky bojovaly. Nesnášely se. Lenka, která je o rok starší, měla tendence mladší sestru dirigovat. Je to takový kapitán. A Markéta zase její neustálý dohled a komandování řešila po svém. Usilovala o vlastní nezávislost, a proto dělala všechno, co sestře vadilo.

Brala jsem to jako klasickou sourozeneckou rivalitu. Holky ale hned zkraje puberty začaly přiostřovat. Hlasité hádky byly na denním pořádku a rvaly se jako malí kluci. Kvůli ponožkám, kvůli úklidu, nebo prostě jen tak. Nikdy nedošlo k úrazu, ale sama se tomu divím. Jako matka přihlížející k tomu, jak se její dvě děti nenávidí, jsem opravdu trpěla. Byla jsem schopná kvůli nim probrečet celé hodiny, protože jsem vůbec nechápala, kde je chyba.

Pochopitelně se obě snažily do svých bojů zavléct i zbytek rodiny. Jedna žalovala a vymýšlela si různé špíny na druhou a naopak. Bývalo těžké zůstat nestranným rodičem. A když jsem oběma zakázala o své sestře se mnou mluvit, vyčetly mi, že o ně nemám zájem.

Když bylo holkám 14 a 15 let, bylo to nejhorší. Nepomáhalo napomínání, ať se chovají slušně, nezabíraly ani různé tresty. Nakonec jsem obě vláčela po rodinných poradnách nebo ty poradny navštěvovala sama. Dostala jsem milion rad a různých kázání, ale s holkama jsem nehnula. Nesnášely se pořád stejně.

Pak šly na střední školu. Každá jinam a každá se po studiu odstěhovala na jiný konec republiky. A najednou, jako když utne, se začaly dobrovolně scházet, smát se tomu, jak se neměly rády, přičemž ani neví, proč to všechno bylo. Nedají bez sebe ani ránu.

Chtěla bych vzkázat všem rodičům, kteří trpí podobně, jako jsem trpěla já, ať se drží a jsou trpěliví. Přeju jim, aby se dočkali stejného zlomu jako já a ta pohoda, na kterou já čekala dvacet let, taky přišla.

Reklama