Vážená redakce,
posílám vám pohádku, kterou jsem teď vydolovala z paměti. Psala jsem ji jako maturitní téma a asi mi budete věřit, že to bylo za 1 a s pochvalou! :o).

Bylo nebylo, za devatero horami a řekami a lesy a tím vším ostatním stál hrad.
V něm kraloval Václav, řečený Havel.
První žena mu dědice nedala a Václav se rozhodl, že si musí najít novou manželku.
Svolal proto všechny své rádce a vydali se po království.
Nakoukli snad do každé zapadlé chaloupky a… nic.

Králův nejvěrnější rádce Špaček viděl, že je král smutný a proto mu navrhl, že si zajdou do divadla na nějaké pěkné představení.
Král, ač nerad, souhlasil, a tak se tedy vydali do nejbližšího divadla.
Zrovna byla na programu premiéra hry Zlatovláska od jakéhosi neznámého pisálka.
Král usedl do čestné lóže a apaticky zíral na oponu, která se pomalu otevírala.

A vtom! Vtom ji spatřil!
„Jak se jmenuje ta překrásná dáma, milý Špačku?“ tázal se král.
„Vaše milosti, tato dáma si nechává říkat Dagmar.“
„Ta musí být má!“ vzkřikl král a chudák herečka se z toho zakoktala.

A tak se slavila svatba veliká, hodovalo a pilo se po tři týdny.

Jenže ouha, nová královna se čápa ani vrány nedočkala ani po roce manželství a král stárnul a stárnul…
Radili se tedy, co počít.
Čarodějnice a podobné podvodníky zavrhli rovnou a došli k jedinému možnému řešení.

Dědice si jednoduše adoptují! Král nechal uzákonit potřebná nařízení a ustanovení a jednoho krásného dne nasedli s Dagmar do kočáru a jeli hledat nějaké pěkné dítko.

Jezdili celé dopoledne, až přijeli ke špinavé, polorozpadlé chaloupce
Dagmar vešla dovnitř a zhrozila se. Na podlaze si hrálo asi deset dětí, všechny otrhané a evidentně hladové. I hnulo se v ní svědomí a přemlouvala krále, ať si tedy vyberou z těchto nebožátek.

A v králi se také hnulo svědomí a prohlásil, že si tedy vezmou dva hochy a pro Dagmar děvčátko.
Děcka byla nadšená a honem naskákala do kočáru, aby si to jejich noví rodiče nerozmysleli.

Když přijeli na hrad, nahnala Dagmar děti ihned na dvůr pod pumpu. Jaké bylo její překvapení, když děti zářily čistotou!
Původně myslela, že si domů berou Romy a ejhle! Ony byly jen tak špinavé!

Nejstaršího hošíka pojmenovali po otci, tedy Václav, prostřední holčička dostala jméno po mamince, tedy Dagmar, no a nejmladší se vždy jmenuje Honza.

A tak čas plynul, děti normálně rostly a normálně zlobily, ale se starým králem už to bylo čím dál horší.
A tak si děti zavolal a pravil: „Děti moje skoro vlastní, zdraví už mi neslouží a nadějí na mé uzdravení je pouze živá voda.
Ten z vás, kdo mi ji přinese, bude mým nástupcem.“

Děti si tedy sbalily pár buchet do ranečků a vyrazily do světa.
Půl roku po nich nebylo ani vidu, ani slechu.
Až jednoho dne se konečně všechny vrátily a předstoupily před otce.

Začal nejstarší Václav: „Milý tatínku, bohužel jsem živou vodu nenašel, ale stačil jsem se cestou zaplést s mafií a proto musím zase co nejrychleji pryč, aby mě nechytli.“ A byl fuč.

Pak předstoupila Dáša: „ Milý tatínku, já také nemám živou vodu, ale zato mám zprávu, která tě zaručeně vzpruží. Jsem v pátém měsíci a nevím s kým.“
Král zbledl, zachroptěl a sunul se k zemi.

Vtom přiskočil Honza a nalil mu do úst Becherovku, kterou si z cest přinesl.
V tu ránu byl král zase plný elánu a sil a zvolal: „Ty Honzo, ty budeš mým nástupcem! To je živá voda!“
A tak zazvonil zvonec a pohádky je skoro konec, Honza začal vládnout brzy, jelikož se starý král upil k smrti.

Vaše mištule


Milá mištule,
docela by mě zajímalo, jaké by měla vaše pohádka pokračování...
Reklama