Nijak zásadně vystresovaná jsem nebyla. V poměrně raném věku jsem si vyvinula přístup k životu, který se dá popsat jako hledání optimálního poměru mezi vynaloženou námahou a výsledky, takže jsem byla notorický dvojkař až trojkař, protože jsem si radši přečetla nějaké pěkné knihy, než abych se učila o české literatuře a tak podobně.

Z maturity jsem strach neměla, proč taky. Test je rozsáhlý dost na to, aby se člověk nemusel stresovat, že nenapsal o ekonomických důsledcích vynálezu parní lokomotivy tisíc slov, ale jenom 950, nebo kdy zemřel Vilém dobyvatel. Tedy, v předmětech, kde jsme civilizovaně psali test a potom si šlo popovídat.

Kámen úrazu byla čeština. Že mě češtinářka nesnáší, jsem věděla. Ono to bylo vzájemné a začalo to někdy ve třetím ročníku, kdy jsem propadala depresím a ne vždy jsem byla milá a slušná, naopak jsem většinu času byla unavená a protivná nebo taky úplně mimo (Tohle by byla ovšem dlouhá a ošklivá rozprava a i dnes, o deset nebo kolik let později, vládne pokrokový názor, že patnáct je takový sladký a radostný věk, kdy mají dítka pobíhat po světě, krást první polibky svým milým a i jinak hýřit optimismem a nemoci ještě mají čas. A že nervové zhroucení je takový malý kapric, když černý lak na nehty matku a třídní učitelku dostatečně nevytočí.) a asi jsem jí někdy něco odsekla, jako že nevím, kolik sbírek básní Krasoslav Jaromil Vodseďálek napsal a že mi je to jedno, protože když už poezie stejného období, tak radši čtu Vojemíra Nekvíkala, protože má větší grády. Co já vím.

Ale že mi to soudružka učitelka (ano, bylo to po revoluci, ale soudružka byla původem ruštinářka a zbožňovala Majakovského, jehož poémy jsme museli rozebírat, a vůbec to byla inteligentní sice, ale stará struktura jako hrom) dá vyžrat u maturity takovým způsobem, že se bude i ředitelka gymnázia stydět, to jsem netušila. Jo, a jako bonus, předsedkyní maturitní komise byla mámina kamarádka, což bude v příběhu podstatné.

Takže jsem napsala ten blábol, vybrala jsem si esej na jakési téma, připitomělé, jak to tak u maturit bývá (Pamatuju si akorát, že další volba byla Fejeton: To zvonění mi bude chybět. Cha cha cha, jak vtipné, jeden by spadl ze židle, buhahá. Ale soudružce byl pravděpodobně smysl pro humor někdy v dávnověku chirurgicky odstraněn. Spolu se zdravým rozumem.) Inu, napsala jsem cosi, psát umím dobře a uměla jsem to i tehdy. A dostala jsem dvojku, což se mě dotklo. Mámina kamarádka to komentovala, že to nechápe, protože moje práce byla jediná, která byla chytrá, vtipná a rozumná zároveň, a jestli to má být za to špatně rozdělené slovo na konci řádku, tak soudružce trochu hrabe. Ale nic s tím dělat nemohla. U pohovoru to bylo dosti trapné. Dostala jsem jakousi francouzskou báseň a dva překlady do češtiny, že to mám nějak rozebrat a říct, který je lepší. A žvatlala jsem tedy o francouzské poezii 19. století. Nijak excelentně, nijak hrozně. Vzhledem k tomu, že jsem jí dost přečetla, něco jsem o ní věděla, ale to se evidentně nechtělo, chtěly se poučky. Soudružka se mě optala, který že tedy překlad básničky je lepší. Chtěla jsem povědět cosi jako že ten první se víc drží originálu, ale místy kulhá stylově a není to moc poezie, ten druhý je velmi básnický, ale poněkud o něčem jiném a vzhledem k obsahu originálu je takový jako ošizený, ale kdybych neměla před sebou francouzskou verzi, líbil by se mi víc... Došla jsem jenom k tomu, že „To nemůžu tak jednoznačně říct, protože...", přísedící i soudružka mě zarazily, že nevím, tak ať neplácám, a ještě chvilku se ze mě snažily udělat debila, což se jim sice moc nedařilo, ale bylo to nepříjemné. Předsedkyně - kamarádka na to koukala a neříkala nic.

Dostala jsem čtyřku, což jsem považovala za hlubokou nespravedlnost. V tom smyslu jsem se vyjádřila i doma, popsala jsem průběh akce, a i když jsem vynechala chvíle, které by zněly nepravděpodobně, rodiče byli nasraní. A jak je můj otec vůči mě většinu času netečný, tak tohle byl okamžik, kdy se zachoval jako lvice, které někdo sáhl na koťátko, nechal si to převyprávět ještě jednou dokola, zavolal mámině kamarádce, nechal si to popsat od ní, ona vše potvrdila, dostala vynadané, že je předsedkyně komise a čumí na to jako -----nepublikovatelné-------- a druhý den chytil mou matku a šli za ředitelkou. Ředitelka je - a zde to vím jenom z doslechu - pečlivě vyslechla včetně toho, že to takhle nikdo nenechá, že se odvoláme a všichni uvidí. Pak si ředitelka zavolala soudružku, která blekotala, že jsem úplně blbá, že můj ústní projev byl se zavřenýma očima a ucpanýma ušima tak na čtyři mínus, že se neumím vyjadřovat, neumím jednoznačně odpovědět ani na primitivní otázku ohledně toho překladu, že můj seznam přečtené literatury je zcela nedostatečný a podle toho vypadají i moje znalosti a vyjadřovací schopnosti... v tomto okamžiku si ředitelka vyžádala můj seznam literatury, který končil někde u položky 240, a nevinně se zeptala, co tedy soudružka míní pojmem dostatečně načteno, a matka musela držet otce, aby soudružku nevyhodil z okna. Nakonec ředitelka přesvědčila mé rodiče, že kdyby se odvolávali, tak to bude ostuda nejméně okresního formátu... mně sice byla ostuda okresního formátu ukradená, protože by nebyla moje, a trvala jsem na svém, ale když si mě ředitelka předvolala, osobně se mi omluvila a prosila mě, ať to tak nechám, vyměkla jsem.

Ostatní předměty šly tak nějak normálně, ale o něco později u přijímacích zkoušek na rozličná další učiliště to bylo zajímavé. Na jedné nejmenované katedře nejmenované univerzity jsem tedy předložila seznam přečtené literatury k věci, který byl kompletně v angličtině s výjimkou jedné francouzské práce, nějak v češtině nic nebylo nebo se mi to nelíbilo... a z angličtiny jsem měla dvojku, protože poslední část testu mě už nebavila, tak jsem ji odflákla. Seděla jsem tedy před přijímací komisí, která si posílala moje maturitní vysvědčení a ten seznam knih a šuškali si, pak si prohlíželi můj test a esej, že evidentně jsem gramotná a znám i slova jako evidentně nebo relevantní, ale ta čtyřka, ta čtyřka... a ta dvojka z angličtiny a tahle kniha je dost náročná... a pak docent položil záludnou otázku: A jak tato monografie vypadá?", protože nevěřil, že jsem to doopravdy přečetla. Taková modrá v měkké obálce, formát B4, kolem 6 cm tlustá, proč?" Ukázalo se, že knihy jsem nejen viděla, ale i pečlivě přečetla, a obsah zhusta pochopila, docenti si tedy ještě cosi šuškali a pak se nejodvážnější zeptal: Jak je možné, že máte čtyřku z češtiny, když jste schopná napsat takovou esej... a jak je možné, že máte dvojku z angličtiny, když čtu tyhle knihy?" Pokrčila jsem rameny a odvětila se škodolibostí v srdci svém: Na to se musíte zeptat těch, co mi ty známky dali..."

Maturita je totiž na nic a nevypovídá naprosto o ničem objektivním, jak jsem se přesvědčila na sobě i na mnoha jiných. Život ukáže.

Gentiana


Děkujeme za jako vždy nádherný příspěvek :).

redakce@zena-in.cz

 

Reklama